PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Problémem bylo a je, že málokterá skladba, snad jen s výjimkou Novosvětské, by se dala na takto zvýrazněném místě opakovat každý rok. Beethovenova Devátá ano.“

„Emocí, které k hudbě patří primárně a snad i neoddělitelně, bylo během festivalu přítomno dost.“

„O mimořádné otevření festivalu se postaral hned 12. května Orchestr Velšské národní opery z Cardiffu se svým šéfdirigentem Tomášem Hanusem. Jejich Má vlast byla opravdu Smetanova.“

Po třinácti letech uzavřela Pražské jaro zase jednou Beethovenova Devátá. Lepší završení festivalu, který se během tří týdnů dennodenně pohybuje mezi národním a mezinárodním rozměrem, zatím nikdo nevymyslel. Jaký byl 2. června v Obecním domě poslední večer s Českou filharmonií, Pražským filharmonickým sborem a Christophem Eschenbachem? A jaký byl celý osmasedmdesátý ročník, který 12. května na stejném místě otevřel Tomáš Hanus s orchestrem Velšské národní opery?

„Hladké ukončování frází bylo nejen slyšitelné, ale i viditelné.“

„Zpěvnost ve volnějších částech druhé věty snadno ponoukala k zasnění se.“

„V lyričtějších dílech byl zvuk houslí opět sametově plný, v hlavních tématech nepostrádal odstín hravosti.“

Ve čtvrtek 18. května 2023 zazněl v rámci festivalu Pražské jaro koncert k výročí sta let od prvního pravidelného vysílání Československého rozhlasu. Zhostil se ho Symfonický orchestr Českého rozhlasu s německým dirigentem Corneliem Meisterem a českým houslistou Janem Mráčkem. Společně provedli díla Heinricha Marschnera, Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů. Slavnostní večer se konal ve Smetanově síni Obecního domu.

„Začalo se vysílat 18. května 1923 z Kbel. Prvním vysílacím studiem v Československu byl stan zapůjčený od skautů. Uvnitř byl klavír a několik židlí, aparaturu tvořil uhlíkový mikrofon – dolní část telefonního sluchátka.“

„Od roku 1948 se rozhlasoví symfonici zúčastňují mezinárodního festivalu Pražské jaro, s nímž je Československý a dnes Český rozhlas spjat skutečně od prvního ročníku, tedy od roku 1946.“

„Velký ohlas mezi koncesionáři už tehdy urychlil rozhodnutí, že rozhlas, chce-li plnit své programové záměry, musí mít vlastní hudební těleso. A toto přesvědčení trvá dodnes.“

Český rozhlas si 18. května připomíná sto let od začátku pravidelného rozhlasového vysílání na našem území. Do Riegrových sadů na Vinohradech připravil pro širokou veřejnost velkolepý koncert s vystoupením populárních zpěváků a kapel a s přímým přenosem na Radiožurnálu. Stanice Vltava na stejnou dobu téhož dne přistavila mikrofony do Obecního domu…

„Po klasickém orchestrálním úvodu, kdy hudebníci v organizovaném chaosu ladí své nástroje, začínala symfonicky vedená hudba v poetickém chvění, které se často vracelo.“

„Proměna žánru přišla na zkoušce amatérských herců ve Kdoulíčkově tesařské dílně. Rozhlasoví symfonikové se proměnili v kutálku a s chutí hráli od podlahy.“

„Puk se překouzlil do role Pyramovy milé jménem Thisbé a byl v koloraturní árii Pyrame, ó Pyrame neodolatelně svůdný.“

Pondělí 17. dubna konečně slyšela a viděla zaplněná Dvořákova síň Rudolfina unikátní projekt Symfonického orchestru Českého rozhlasu! Přestavení, chystané původně na 24. října roku 2020 v Kongresovém centru Praha a odložené na 30. října 2021, a opět z důvodu covidové pandemie odložené, šťastně proběhlo a Sen noci svatojánské Jiřího Trnky a Václava Trojana s textem Josefa Kainara se stal obrazem, hudbou a slovem skutečností.

„Jsme svědky počínajícího postupného přerodu soudobého skladatele v klasika.“

„Jde o kompozičně mistrně vystavěnou volnou variační passacaglii, ale to většina posluchačů neví, nepotřebuje vědět a neřeší.“

„Ocenění pro jedno album ze sféry klasiky, pocitově přilepené spíše na chvostu ceremoniálu, odpovídá realitě.“

Mysterium času Miloslava Kabeláče v nahrávce Marka Ivanoviće a Symfonického orchestru Českého rozhlasu získalo v kategorii Klasika prestižní Cenu Anděl. Dává to smysl v sousedství jmen jako Miroslav Žbirka, Robert Křesťan & Druhá tráva, Calin, Lenny, Lazer Viking, Kalle, Štěpánka Balcarová, Insania, 58G nebo Vypsaná fiXa?

„Lukáš Dittrich vládne neobyčejně hladkým a příjemným tónem v celém rozsahu, včetně nejvyšších poloh, a jeho technická zdatnost nechává i nejkomplikovanějším pasážím zaznít zcela nenásilně a s naprostou lehkostí.“

„Tak jako Bartókovo Divertimento pro mě vyjadřuje předzvěst celosvětové tragédie, dílo Zbyňka Matějů působí jako její reflexe.“

„Jitka Hosprová provedení dodala patřičnou energii a řekněme i víru. Její nástroj zní velmi temně a důstojně, místy jsem měl až dojem, zda snad není záměrně podladěný pro dosažení této barvy. Ozev velmi častých flažoletů byl téměř dokonalý, technické nástrahy zvládala s přehledem.“

Čtvrteční koncert s názvem Sólo pro klarinet a violu umístil SOČR, podobně jako předchozí koncerty komorní řady, do Anežského kláštera. Sólisty večera byli violistka Jitka Hosprová a klarinetista Lukáš Dittrich. Díla Ondřeje Kukala, Bély Bartóka a premiéru Zbyňka Matějů nastudoval a řídil dirigent Pavel Šnajdr.

„Petr Popelka se postavil za nápad uvést na pokračování Wagnerova Tristana a Isoldu s veškerou vehemencí, která k jeho projevu patří, i se zázemím zkušeností, které má z působení v Semperově opeře v Drážďanech.“

„Snad se s těmito pěvci počítá i pro další sezóny, ve kterých má podobně koncertně dojít i na druhé a pak na třetí dějství opery.“

„Tristana rozvrhl SOČR jako běh na dlouhou trať. Budou to tedy ve výsledku tři osamocené koncerty.“

První dějství Wagnerovy opery Tristan a Isolda jako koncertní program vypadá sice na první pohled nezvykle a ne zcela obvyklý takový projekt v našich končinách opravdu je, ale jde o osmdesátiminutovou hudební báseň, která upoutá a nepustí. Zvláště když ji za dirigentským pultem náruživě modeluje a posunuje někdo jako Petr Popelka. Pondělní večer rozhlasových symfoniků v pražském Rudolfinu vyzněl strhujícím způsobem.

„Skutečnost, že hlavní sólistkou díla Lery Auerbach byla Kristina Reiko Cooper, se velmi silně propojuje s faktem, že i Alexander Liebreich má k tématu holokaustu osobně velmi blízko.“

„Nádoby světla jsou pomaleji plynoucí meditativní hudbou, poutavou a podmanivou, naléhavou, ale ne exaltovanou.“

„V Schubertově Symfonii C dur nabídl zralou, propracovanou a přiměřeně emotivní podobu nádherné skladby, která přes všechny klasicizující parametry zcela zřetelně patří hudebnímu romantismu.“

Návrat Alexandera Liebreicha k rozhlasovým symfonikům přinesl v pondělí dvě rozměrná a umělecky závažná díla. V pražském Rudolfinu zazněla pod taktovkou někdejšího šéfdirigenta Schubertova Velká symfonie a v české premiéře čerstvá novinka z pera skladatelky Lery Auerbach – Symfonie č. 6 „Nádoby světla“, vokálně-instrumentální dílo s námětem holokaustu.

„Dílo vzniklo na objednávku Chopinovy mezinárodní klavírní soutěže. Premiéru mělo v roce 2015 a svým názvem evokuje Chopinův kompoziční zájem o polonézu, která zazněla hned po skladbě Pendereckého.“

„Konečně po přestávce přišlo klíčové dílo večera Symfonie č. 2 e moll Sergeje Rachmaninova.“

„Zdálo se tedy, podle značného ohlasu publika, že Rachmaninovova Druhá se vydařila.“

Ke svému dalšímu abonentnímu koncertu, který proběhl 20. března ve Dvořákově síni Rudolfina, pozval Symfonický orchestr Českého rozhlasu jako sólistu s hostujícím dirigentem Markem Šedivým teprve sedmnáctiletého interpreta. Byl jím slovensko-australský klavírista Ryan Martin Brandshaw. Ryan, student vídeňské Universität für Music und darstellende Kunst, jak praví oficiální materiály, je laureátem osmnácti mezinárodních soutěží a jeho umělecký životopis je v tomto ohledu vskutku imponující.

„Koncert Ravela je vskutku radostným dílem na poslech a, jak se ukázalo, i na hraní.“

„Publikum bylo Bavouzetem naprosto unešené, strhl se velký potlesk.“

„Orchestr ukázal ve své plné kráse celý dynamický rozsah, schopnost vykreslit dramatická i lyrická místa.“

Třídílná série koncertů SOČRu Ten hraje Toho a Ten zas Toho se v pondělí večer uzavřela, když Jean-Efflam Bavouzet přijel do Prahy zahrát Klavírní koncert Maurice Ravela. Ačkoliv právě Bavouzet na sebe strhl největší pozornost a zcela si získal diváky, také Pärtova Silueta i Chaussonova symfonie se povedly, a to jak výběrem, tak interpretací. Celý koncert vedený taktovkou Roberta Jindry představoval malou exkurzi do rozvíjející se, živé, přesto ale radostné Paříže. Závažné a patetické kompozice tento večer nenašly své místo na scéně.