„Vilém Vlček ukázal velikou jemnost, možná až hebkost. Publikum se po první skladbě neodvážilo tleskat a setrvalo v soustředěném tichu.“

„Poprvé se festivalový koncert konal ve Velké aule Karolina. Byl věnován památce muzikoložky Lenky Hlávkové.“

„Alinde Quintet hraje vlastně velmi klidně. Hráči nestavějí na odiv virtuositu, zato jejich souhra je úžasná.“

Jedním z cenných povahových rysů Pražského jara je, že už léta dává prostor mladým umělcům. V sobotu 25. května poprvé vystoupil na festivalovém matiné violoncellista Vilém Vlček a v podvečerním koncertu soubor Alinde Quintet. V obou případech šlo o prvotřídní zážitek.

Šestadvacetiletý Vilém Vlček (rozhovor s ním čtěte ZDE.) poutal pozornost už před lety při školních vystoupeních Gymnázia a Hudební školy hl. m. Prahy. Tato pozoruhodná instituce ostatně vychovala mnohé z našich nejlepších muzikantů (i Alinde Quintet tam má některé kořeny). Dnes Vilém Vlček studuje Hudební akademii v Basileji, odkud přijel také jeho spolužák, běloruský klavírista Denis Linnik.

Koncert v Anežském klášteře violoncellista otevřel překvapivě promluvou, v níž publiku přislíbil „ryze subjektivní výklad“ k prováděným skladbám. Tou první byla Pohádka, jedna z méně známých kompozic Leoše Janáčka, inspirovaná ruskou básní, jež vypráví smutný příběh cara, který přišel o syna. Vilém Vlček od prvního tónu ukázal to, co jej pak charakterizovalo po celý koncert: velikou jemnost, možná až hebkost. Violoncello v rukou vrcholného hráče může znít i drsněji (častěji to kupodivu zažíváme u žen), nicméně tady se nám nabízejí jiné podoby. Jako kdyby snad každá fráze měla hedvábný počátek a hedvábné ukončení. Člověku se vybaví Yo-Yo Ma, který se na některých koncertech se svým nástrojem téměř mazlí; ostatně Vlček se už kdysi nechal slyšet, že je mu blízký. Zároveň tu však nechyběla energie, jen klavírista možná byl vůči Janáčkovi až příliš nesmělý. Pěkný moment nastal na konci: jelikož závěrečná část Pohádky není zřetelně oddělena, publikum se neodvážilo tleskat a setrvalo v soustředěném tichu. Hudebníci potlesk nevyvolali, jen se na sebe usmáli a navázali další skladbou. Tou byly známé Fantazijní kusy, op. 73 Roberta Schumanna. Vilém Vlček vtipně popsal jakousi jejich neuchopitelnost: prý je problém domluvit se, jak je vlastně zkoušet, takže nezbývá, než si „jenom vymezit hrací pole“. Neměli jsme ovšem pocit, že by hráči zkoušeli málo.

Naprosto neznámým kusem byl pro pražské publikum Efeu – tedy Břečťan – soudobého švýcarského autora Thomase Demengy. Violoncello bez doprovodu klavíru, zato vylepšené sponkou, tu předvádí všechny možné zvuky a violoncellista dokonce musí i zazpívat. Vilém Vlček prozradil publiku svůj osobní výklad skladby, jíž přisuzuje děj „jako ve filmové povídce“: protagonista je zcela zajat nezkrotnými břečťanovými výhonky. Tu zazní chorál Alle Menschen müssen sterben (Všichni lidé musí zemřít – citace se ve skladbě skutečně ozve), hrdina umírá a „břečťan leze dál a dál“. Pravda, při glissandech měl člověk lezoucí břečťan málem před očima. Ostatně jedna posluchačka se po koncertě nechala slyšet se spontánním komentářem, že „kdo má břečťan doma na zahradě a ví, co je to zač, při té skladbě si ho živě vybavil“.

Vrcholným dílem koncertu byla Sonáta pro violoncello a klavír C dur, op. 65 Benjamina Brittena. Skladatel její první část – Dialog. Allegro – vybavil poněkud svérázným interpretačním pokynem: lusingando. Překládá se jako hravě, „svádivě“, možná také lichotivě – zkrátka „tak, abyste se zalíbili“. Vilém Vlček k tomu řekl, že na rozdíl od přímočarých dalších vět s touhle má jistou potíž – evokuje mu spíš „dialog vězně, který se chce zalíbit dozorci“. Vůbec celou Brittenovu sonátu pojímá interpret jako velmi závažnou: třeba to, že skladatel v závěrečné části tóny Es-C-H připomíná Šostakovičovo jméno, vykládá jako připomenutí těžkého osudu umělce v totalitní době. Možná to je výklad až příliš přetížený, Britten skladbu napsal pro Mstislava Rostropoviče, s nímž ji také u klavíru premiéroval na „svém“ festivalu v Aldeburghu, a Šostakoviče v ní připomněl spíš jako přítele, který ho na tohoto špičkového violoncellistu kdysi upozornil. Nicméně Vilém Vlček své pojetí obhájil hrou: bylo znát, že jeho vážnost je upřímná.

A na konci, ač prý nemá rád přídavky, se rozhodl zařadit ještě pomalý kus ze Schumannových Pohádkových obrázků: „Vrátíme se tak k Schumannovi i k Pohádce, tedy i k Janáčkovi…“ Originál je psán pro klavír a violu, avšak Vlčkovo cello nezůstalo viole co do zpěvnosti nic dlužno.

Setkání s oběma mladými umělci bylo radostné a potěšila i představa, že v osobě violoncellisty roste další výborný český muzikant. Kéž by ho nelapila žádná z četných pastí, kterých v soudobém světě rozhodně není nedostatek.

Podvečerní koncert patřil dechovému souboru Alinde Quintet, který se na našich pódiích objevuje asi pět let. Při setkání s ním si člověk nemůže nevzpomenout na Afflatus Quintet, skvělou pětici, která vznikla o čtvrt století dřív. Hráči, kteří už tehdy patřili ve svých oborech ke špičce, fascinovali krásným společným zvukem. Dodnes je máme v mysli jako soubor mladistvý, jenomže čas běží. O to příjemnější je vidět, že po čase i další mladí muzikanti našli odvahu utvořit dechové kvinteto. O odvahu totiž vskutku jde: sladit dohromady zvuk flétny, klarinetu, fagotu, hoboje a lesního rohu je zapeklitý úkol. Alinde Quintet si ovšem stále drží odhodlání nečinit kompromisy vůči kvalitě.

První vystoupení tohoto kvinteta na Pražském jaru (rozhovor s jeho členkou, hobojistkou Barborou Trnčíkovou čtěte ZDE) bylo spojeno ještě s jinou premiérou: vůbec poprvé se festivalový koncert konal ve Velké aule Karolina a symbolicky tak zahájil spolupráci festivalu a Univerzity Karlovy, což v úvodním slově připomněla rektorka Milena Králíčková. Její promluva ale nebyla jenom slavnostní. Koncert byl věnován památce muzikoložky Lenky Hlávkové, jedné z obětí šíleného střelce na Filozofické fakultě v loňském prosinci. Tuto tragickou událost máme dosud v živé paměti, jak se okamžitě poznalo na atmosféře: rozechvělý hlas rektorky, vzpomínající na kolegyni Hlávkovou, se v tu chvíli nesl do většího ticha, než které v zaplněných koncertních sálech běžně zažíváme. Nezůstalo však jen u připomenutí památky. Nástupce Lenky Hlávkové v čele Ústavu hudební vědy Marc Niubò převzal stříbrnou medaili Univerzity Karlovy a jak řekl ve dvouvětém poděkování, vnímá ji jako ocenění pro celý ústav.

Úvodní skladba koncertu, Náhrobek Couperinův Maurice Ravela, zněla ještě v atmosféře poznamenané úvodním věnováním. Velmi dobře se s ní snoubila: Ravel tu připomíná své současníky padlé v první světové válce. Jeho kompozice přitom nezní truchlivě. Vzpomínka je sice velmi důstojná, avšak – i odkazem na barokního mistra Françoise Couperina – jako by chtěla zdůraznit spíš trvalost a věčnost hudby než konec lidského života. Ravelův originál je ovšem klavírní a pozdější instrumentace je psána pro malý orchestr; verzi pro dechové kvinteto připravil Mason Jones. Jeho úprava končí populárním Rigaudonem, dvě další části vynechává. V podání Alinde Quinteta zněla velmi působivě. Soubor má ostatně v oblibě provádět různé slavné skladby, které známe v jiných nástrojových obsazeních, a dokazovat, že pětice dechových nástrojů má stejné hudební dispozice jako třeba smyčcové kvarteto. Ravela hráli lehce jako vánek. Pokud by se místo „dechové kvinteto“ chtělo říkat „vzdušné kvinteto“ (v některých překladech by obojí znělo stejně), bylo by to výstižné. Rigaudonu ale nechyběl ani vtip.

Na programu byl dále Dechový kvintet, op. 10 Pavla Haase a pak Dechový kvintet D dur, op. 91: č. 3 Antonína Rejchy. Haase vnímáme jako „terezínského skladatele“, nicméně uvedený kvintet je z doby dávno před válkou, kdy Haasovi bylo teprve třicet let. Zejména ve čtvrté větě zní hodně janáčkovsky (Leoš Janáček byl ostatně Haasovým učitelem). Rejcha je pro dechové kvintety podobně významný jako Chopin pro nokturna či Haydn pro smyčcové kvartety. Oproti Haasově „moravské“ expresivnosti je u něj třeba respektovat klasicistní styl. Interpreti těmito různorodými kompozicemi možná chtěli ukázat svoji všestrannost – a obstáli. Nad rámec programu pak zazněl ještě jeden z Janáčkových Lašských tanců. Pomineme-li drobné riziko, že by jiskrný přídavek mohl zastínit celý předchozí koncert, bylo to výborné zakončení.

Alinde Quintet hraje vlastně velmi klidně. Dnes si často musíme zvykat naopak na jistou divokost a afektovanost, jako kdyby hudba měla co nejvíc dráždit. Někomu by to možná chybělo, nicméně pokud hudbu posloucháte spíš kvůli vnitřní harmonii a ušlechtilosti, lze „Alinďáky“ rozhodně doporučit. Nestavějí na odiv virtuositu, zato jejich souhra je úžasná. Předpokládáme, že debut na festivalu zahájil trvalou spolupráci.

Na obou zmíněných koncertech člověku mohlo začít vrtat hlavou, že tu zažívá něco, co se na takzvaných „velkých“ akcích poslední dobou ztrácí. Objevili se tu hráči dokonale připravení, prožívající svá vystoupení slavnostně, odolávající marketinkovým zlozvykům (zatím) a hrající pro velmi soustředěné publikum. Takovou kombinaci při setkání s leckterou sólovou hvězdou či proslulým orchestrem už nezažijete. Nejsou komorní koncerty mladých muzikantů pro cesty za kvalitou nakonec nejperspektivnější?

Pražské jaro / Ivan Malý