KlasikaPlus.cz© – portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Písňový banket Moniky Jägerové english

„Schumann se psaním písní snažil dosáhnout finanční stability. V tom shledávám drobný paradox doby: kdysi skladatelé psali písně, aby se uživili, dnes aby posluchače písňové tvorby pohledal!“

„Na obou sólistech jsem musel ocenit vzájemný respekt a to, jak se ani jeden nesnažil prosadit.“

„Písně se Jägerové zjevně dotýkaly i osobně, svůj niterný prožitek dávala najevo neokázale, leč přesvědčivě a naprosto uvěřitelně.“

Spolek Lieder Society, který si vzal za úkol propagovat a uvádět písňovou tvorbu, nedlouho po svém koncertu k 160. výročí narození Richarda Strausse na pražské Novoměstské radnici uspořádal koncert další, tentokrát v prostorech kostela sv. Vavřince pod Petřínem. Výrazný otisk v paměti jím zanechala altistka Monika Jägerová.

Hlavním lákadlem koncertu měla být světová premiéra písní Valentiny Shukliny na texty básní Jonáše Hájka, jejíž titul S mlýnským kamenem ostatně dal koncertu název. Z důvodu umělecké kapacity nakonec dílo uvedeno nebylo. Anebo možná zasáhl sám bůh hudby Apollón, a řekl si, že těch světových premiér bylo v Praze za poslední dobu dost (reflexi sobotních premiér v režii Pražských komorních sólistů KlasikaPlus.cz přinesla ZDE). Osobně tento postup organizátorů koncertu považuji ze chvályhodnou uměleckou sebereflexi. Uvádění programu za každou cenu se může vymstít. Nechat ho chvíli dozrát je jistě prozřetelnější, ač si pořadatelé jistě uvědomují, že ta chvíle může být i velice dlouhá. Lieder Society každopádně nabídla plnohodnotný program, posluchači se rozhodně nemuseli cítit nikterak ochuzeni. Program stál na jménech tří skladatelů, dvou zpěváků a dvou hráčů na hudební nástroje.

Ale vezměme to popořádku. Koncert byl zahájen čtyřmi písněmi Charlese Martina Loefflera (1881–1935). Tento u nás ne příliš často uváděný autor se narodil v Německu poblíž Berlína, nicméně poté, co jeho otec zemřel na mrtvici v pruském vězení, „zavrhl v sobě vše německé“ a po krátkém pobytu ve Francii zakotvil v USA, kde posléze získal občanství a dnes je považován především za amerického skladatele. Vedle písní se věnoval především komorní tvorbě. Quatre poèmes pour voix, alto et piano, op. 5, v nichž zhudebňuje básně Charlese BaudelairaPaula Verlaina, patří k jeho ranějším dílům. Skladatel je zde sice znatelně inspirován impresionismem, německou skladatelskou školu v sobě však nezapře, ač se ji snaží zapuzovat, jak chce. Fakt, že se rád nechával ovlivňovat dekadencí, je dozajista odrazem jeho odporu k německému řádu, a navíc to k mládí tak nějak patří. Tomu odpovídají i tyto čtyři písně, které jsou, byť krásné, jen těžko zařaditelné a někdy i uchopitelné. Stěží si přestavit, že v roce 1893 si touto tvorbou našel širokou fanouškovskou základnu.

Monika Jägerová podala tyto nelehké písně noblesně, soustředěně, s prožitkem každého slova a každé fráze. První píseň La cloche fêlée (Prasklý zvon) svou melancholií nastolila celkově lehce ponurou atmosféru večera. Monice bravurně sekundoval Karel Untermüller na violu a samozřejmě Zdeněk Klauda na klavír. Oba pánové ve všech kusech prokázali sehranost a podpořili výkon Jägerové. Ta se může natolik spolehnout na svou vokální techniku, že si klidně dovolí na ni zapomenout a věnuje se jen slovům a prožitku. V této písni na slova Charlese Baudelaira ještě trochu bojovala s francouzskou výslovností, ale v dalších zhudebněných básních Paula Verlaina už byl jazykový aspekt mnohem přesvědčivější. Asi nejlépe jí vyšla Sérénade v téměř tanečním tempu, kterou hezky uvedl Karel Untermüller vybrnkáváním na violu a která po zpěvačce vyžaduje mnoho vokálních odstínů (opět skvěle zvládnutých) i náročné frázování. Ač je to píseň ze všech čtyřech „nejhlučnější“, altistka se nenechala strhnout k opernímu projevu. Otázkou samozřejmě je, jakým způsobem mají být Loefferlerovy záludné písně interpretovány, podrobný návod nám skladatel nenechal. A proto i to, co se mohlo zdát jako nedotažená fráze, mohla ve skutečnosti být pěvkynina invence. Těžko soudit. 

V září 1850 se Robert Schumann (1810–1856) se svou rodinou přestěhoval do Düsseldorfu, kde přijal místo městského hudebního ředitele. Pro místní trh psal také písně a menší skladby, včetně Märchenbilder für Klavier und Viola, op. 113. Pohádkové obrázky pro violu a klavír tvoří ucelenou suitu; v partituře není uvedeno k jakým pohádkám mají odkazovat. Při vší úctě k Robertu Schmannovi, do jehož tvorby jsem – to přiznávám – nikdy neměl velikou touhu proniknout, pohádkové náměty jsem v kompozici hledal jen těžko. Na obou sólistech Karlu Untermüllerovi a Zdeňku Klaudovi jsem musel ocenit jejich vzájemný respekt a to, jak se ani jeden z nich nesnažil o přílišnou expresi, aby se prosadil.

Dalším skladatelem večera byl jeden z neplodnějších autorů písní Johannes Brahms (1833–1897). Ten byl ještě před přestávkou zastoupen Čtyřmi duety pro alt a baryton, op. 28. Na pódium se vrátila Monika Jägerová a tentokrát s sebou přivedla i frekventanta Mladého salónu 2023, barytonistu Radka Martince. Toho na začátku sužovala tréma, nicméně postupně se rozezpíval. I přes nedostatečnou dechovou oporu dokázal zaujmout příjemnou barvou hlasu. Přesvědčivější byl ve spodním rejstříku, kde si je zjevně technicky jistější, nicméně občas na poměry písňového repertoáru zpíval trochu na sílu. Byly to pěkné duety zkušené pěvkyně s mladým adeptem. Koneckonců, proč ne. Zajímavé bylo srovnání deklamace v němčině, kterou má Jägerová výbornou – je vidět, že studuje v Německu. Němčina pana Martince by si ještě trochu práce zasloužila. 

Barytonista je svým zjevem i přednesem předurčen k romantickému repertoáru, což po přestávce dokázal interpretací tří písní ze Schumannova cyklu Myrthen, op. 25 a rovněž tří z cyklu Liederkreis, op. 39. Až na několik problému se zúženým tónem ve vyšších poloze, podal svým mladým (26 let) a zdravým hlasem příjemný výkon. Však se také povětšinou jedná o písně milostné, jejichž interpretace mu prostě sedla lépe. Patrně nejlépe mu vyšla píseň In der Fremde, kde se blýsknul až uhrančivým přednesem a předvedl ukázkové legato. Tyto písně psal třicetiletý skladatel jako vyznání své budoucí žene Claře; cyklus Myrty ji věnoval jako svatební dar. Zároveň se však písněmi snažil dosáhnout i finanční stability, kterou očekával Clařin otec. V tom shledávám drobný paradox doby: Kdysi skladatelé psali písně, aby se uživili. Dnes aby posluchače písňové tvorby pohledal! Lieder Society si předsevzala opravdu nesnadný úkol. 

V posledních dvou skladbách večera jsme se vrátili v Brahmsovi, konkrétně k jeho Dvěma písním pro alt, violu a klavír, op. 91. Ty opět citlivě a soustředěně přednesla Jägerová a staly se vrcholem celého koncertu. Člověk v slyšel a vnímal svobodný tón, a to i ve vyšších polohách, a písně se jí zjevně dotýkaly i osobně, svůj niterný prožitek dávala najevo neokázale, leč přesvědčivě a naprosto uvěřitelně. Výkon, který zde předvedla, se na českých pódiích opravdu jen tak neslyší.

Další koncert spolku je naplánován na 20. říjen v pražském Hlaholu. Koncert s názvem Oskar Nedbal: Vzestup a pád je uspořádán u příležitosti 150. výročí narození tohoto skladatele.

Foto: Lieder Society / Barka Fabiánová

Jan Sebastian Tomsa

Editor

Jako kulturní editor se pohybuje na české scéně mnoho let. Spolupracuje s promotéry a kulturními institucemi a publikuje v odborných i mainstreamových médiích. Specializuje se na velké hlasy světové opery a operní tvorbu 20. století.



Příspěvky od Jan Sebastian Tomsa



Více z této rubriky