„Kristjan Järvi nechává na pódiu duši a strhává k tomu nejen muzikanty, ale i obecenstvo, které se nese na vlnách nekonečného přílivu energie.“

„V Straussově emocemi překypující skladbě o posledních věcech člověka orchestr beze zbytku ukázal, co dovede, ba přímo v ní exceloval.“

„Pinchas Zukerman s Paavem Järvim vytvořili poutavou, ani v jediném okamžiku nenudící interpretaci, v níž plastickému zvuku orchestru dominoval nádherně teplý, neodolatelný, až fyzicky přitažlivý tón sólisty.“

První koncerty hudebního festivalu v estonském Pärnu přinesly posluchačům zajímavé srovnání. Zatímco pro zahajovací večer zvolila hlava klanu Neeme Järvi své milované skladatele Mozarta a Haydna, jež interpretovala Sinfonietta Riga, následující den byl příležitostí pro Kristjana Järviho a Baltic Sea Philharmonic, kteří přivedli publikum do varu svým programem Babylon Pärnu. Paavo Järvi pak se svým Estonským festivalovým orchestrem korunoval závěr prvního týdne festivalu.

Zahajovací koncert dirigovaný Neemem Järvim ve středu 12. července jsem nestihla, zato o dva dny později jsem už netrpělivě čekala, s čím přijde hudební inovátor a kreativní umělec Kristjan Järvi s Baltic Sea Philharmonic, originálním orchestrem, který založil v roce 2008.

Kristjan Järvi na pódiu nechává duši

Důraz na tvůrčí svobodu, experimentování, kreativitu, ale i tvrdou práci a profesionalitu je pro Baltic Sea Philharmonic určující cestou. Muzikanti z pobaltských i okolních zemí přicházejí pod vedením Kristjana Järviho každoročně s novým programem. Zatímco vloni to byl minimalismus, letos bylo jejich vystoupení založeno na filmové hudbě k seriálu Babylon Berlín. Pokládám to za nejlepší představení, které jsem od Baltic Sea Philharmonic viděla. Byl to zážitek celistvosti, „gesamtkunstwerku“, totálního umění, ve kterém hrají roli nejen výborní hráči, ale i zpěváci, choreografie, kostýmy, celkový design scény. Hudba Johnyho Klimeka, Toma Tykwera a Kristjana Järviho se valila z pódia, instrumentální čísla zahraná s typickým entuziasmem střídaly šansony, kabaretní kuplety a další písně známé z televizní série. Vše bylo v této hudebně-vizuální performanci dovedené k dokonalosti: členky a členové orchestru v dobovém oblečení, stylizovaný vzhled zpěvaček a zpěváků – výrazné líčení, čelenky ve vlasech, rovné šaty s třásněmi, saka s flitry, lakýrky, promyšlená choreografie… a především instrumentální a pěvecké výkony, které braly dech. Šest zpěváků bylo vybráno velice pečlivě: dva s operním základem (Oliver Kuusik, Elina Nechayeva) a ostatní s muzikálovou nebo šansonovou zkušeností (Hanna-Liina Võsa, Sandra Uusberg, Erki Otsman, Henri Zibo). Z každého výstupu dýchala předválečná atmosféra. Zvuk filmového soundtracku vyžadoval ozvučení všech nástrojů; vedle klasického obsazení symfonického orchestru rozšířeného o klavír a harfu zněly i kytary, banjo či saxofon. Estonské publikum reaguje na tohoto tvůrčího, vlastní cestou kráčejícího muzikanta obzvlášť citlivě. Kristjan Järvi nechává na pódiu duši a strhává k tomu nejen muzikanty, ale i obecenstvo, na které se hrne nekonečný příliv energie.

Estonský festivalový orchestr – symfonická perla

První koncert Estonského festivalového orchestru, v němž od roku 2011 léto co léto usedají ti nejlepší hráči z evropských těles vedle zkušených estonských hráčů, nabídl světovou premiéru, opulentní straussovský zvuk a nestárnoucí hvězdu. Jüri Reinvere je pokládán za tak významného estonského skladatele, jako je Arvo Pärt nebo Erkki-Sven Tüür. Polyglot a všestranně vzdělaný člověk se narodil v roce 1971 v Talinnu, základům kompozice ho vyučil Lepo Sumera, později studoval ve Varšavě a v Helsinkách. Světoobčan, který žil v několika evropských zemích, se v roce 2005 usadil v Německu. Je velmi tvůrčím člověkem. Vedle skládání hudby se věnuje psaní básní, operních libret a publikuje novinové eseje v angličtině, němčině, finštině a estonštině. Je nositelem mnoha významných evropských i estonských cen a požívá velké vážnosti. Na objednávku Paava Järviho vznikla skladba On the Ship of Fools (Na lodi bláznů), inspirovaná středověkým tématem bláznovství (Erasmus Rotterdamský apod.). „Svět chce být klamán, tak by měl být klamán,“ je motto Reinvereho skladby, která zazněla ve světové premiéře a poukazuje k době covidové pandemie, válce, fake news, přehnané politické korektnosti, přepisování historie… Otázka je, jak se toto široké zadání podařilo autorovi naplnit. Po dvou vyslechnutích (v sobotu 15. a v neděli 16. července) si myslím, že jde o pozoruhodnou kompozici, která nenechává posluchače chladným, nenudí, naopak ho stále udržuje v pozornosti. Autor využívá celého obsazení symfonického orchestru (vyžaduje osmdesát hráčů), přestože dává velkou úlohu jednotlivým skupinám (dřevěné dechy proti žesťům, dialog koncertního mistra a vedoucího druhých houslí, dvě harfy), enormní role je svěřena perkusím, které ve vypjatých chvílích šumí, šustí, drhnou, spíše skrytě odtikávají, než varovně odbíjejí čas, v samotném závěru pak zvonky v tiché naléhavosti spolu se zklidněnými smyčcemi přinášejí naději. Invenční skladba krásných harmonií i stísňujících tremol a hrubých smyků byla zajímavým otevřením obou koncertů.

V sobotu i v neděli zazněla vedle Reinvereho také symfonická báseň Richarda Strausse Smrt a vykoupení, op. 24. V emocemi překypující skladbě o posledních věcech člověka orchestr beze zbytku ukázal, co dovede, ba přímo v ní exceloval. Při měkkém, rozvážném, zamyšleném úvodu se posluchač zatetelil nad hebkými, intonačně čistými dechy (hornista Alec Frank-Gemmill, hobojista Kalev Kuljus, klarinetista Matthew Hunt, flétnistka Maria Luisk) či sólem koncertního mistra Floriana Donderera, pak se už jen nechal unášet dynamickými vlnami, které se přelévaly, vzdouvaly, zaplavovaly ho… Jak je pro Paava Järviho typické, ty nejsilnější vášně jsou skryty pod povrchem, ale v pravou chvíli se vynoří a poté se zase odeberou do hlubin. Takhle vyložený Strauss, zřetelně dynamicky odlišený, s dokonale vybudovanými frázemi, dýchajícími pauzami, stále a stále stupňovanými gradacemi a kontrasty, byl skutečnou lahůdkou. Zápas se smrtí se odehrával v extatické, ale ne přepálené dynamice, v níž probleskovala touha po životě, lpění na něm (téma klarinetu), poslední věta byla nepatetickým, ale triumfálním ztvárněním vykoupení. Závěrečný souzvuk orchestru, jedinečný a vítězný, budu mít dlouho v paměti.

Jak je na pärnském festivalu zvykem, na každém večeru festivalového orchestru vystupuje sólista zvučného jména. Na prvním z koncertů uzavírajících úvodní týden vystoupili hned dva. Kanadská violoncellistka Amanda Forsyth, která profesionálně zahrála Bruchovo Kol Nidrei, op. 47, naladila obecenstvo na příchod svého manžela, proslulého houslisty a violisty Pinchase Zukermana. Ten se v Pärnu představil v Symfonii pro orchestr a violu, op. 16, Harold v Itálii Hectora Berlioze. Společně s Paavem Järvim vytvořili poutavou, ani v jediném okamžiku nenudící interpretaci, v níž plastickému zvuku orchestru dominoval nádherně artikulovaný, vřelý, neodolatelný, až fyzicky přitažlivý tón sólisty. V první větě Harold v horách se mi zdálo, jako by se všichni hráči se svými nástroji mazlili – ať to byla sólistova viola, nebo klarinet Matthewa Hunta či hornisté. Paavo Järvi vykouzlil z orchestru nádherně barevné fráze i plný zvuk, který v žádném místě nepřekryl sólistu. Průvod poutníků vyvrcholil v neskonale něžném závěru, v Serenádě byla opět k obdivu nenapodobitelná souhra violisty a klarinetisty, vyklenutá melodie fagotu i souzvuk horen. Všemu ovšem vévodil Pinchas Zukerman, který spolu s orchestrem dovedl tuto větu k takřka komornímu vyvrcholení s odstíněnými barvami jednotlivých nástrojů. V Orgiích loupežníků dovedl dirigent orchestr k naprosté rytmické přesnosti a dynamické mnohotvárnosti. Järviho a Zukermanovo pojetí Berlioze pro mě v ten okamžik bylo prozatímním vrcholem festivalu. Tenhle zážitek byl navíc podpořen přídavkem – líbeznou první větou z Telemannova Koncertu pro violu, smyčce a basso continuo, kterou si sólista i sám odřídil.

Následující nedělní koncert zarámovaly skladby Reinvereho i Richarda Strausse podobně jako předcházející večer s tím rozdílem, že jako sólistka vystoupila estonská sopranistka Mirjam Mesak, v současnosti členka Bavorské státní opery. Zvolila Sedm raných písní Albana Berga a poslední ze Čtyř posledních písní, op. 27 Richarda Strausse Morgen. Zpěvačka disponuje velmi příjemným hlasem, měkkým, teplým, ohebným, který je pro Bergovy i Straussovy písně velmi vhodný. Možná neohromuje velikostí, ale také nezní průrazně. Dobře vystihla náladu jednotlivých písní, melancholii i dramatičnost, v Straussovi oslnila svými pianissimy. Orchestr hrál velmi citlivě, nikde zpěvačku nepřehlušil, v jeho podání vynikla Bergova instrumentace.

Večer zakončil Delirien Waltz, op. 212 Josefa Strausse, pěkně vystavěný, s dobře vybudovanými frázemi, roztančený, přesto mi tam chybělo trochu více lehkosti. Obecenstvo pak bylo ještě odměněno Pizzicato polkou Johanna Strausse, zahranou s až dovádivou chutí. Není divu, že publikum nepřestávalo aplaudovat. K festivalu, orchestru i Paavu Järvimu má vřelý vztah a vnímá je jako klenot letního Pärnu.

******

Foto: Kaupo Kikkas, Tõiv Jõul