Vojtěch Stříteský: Smetanova Litomyšl je pro mě všechno, život. (Část 2.)
„Je-li někde prováděna Má vlast právem, pak je to historicky samozřejmě Pražské jaro a právě Smetanova Litomyšl, tedy rodiště Bedřicha Smetany.“
„S Kubelíkem nešlo jenom o muziku, najednou jsme to slyšeli v úplně jiném kontextu. Jako když se po druhé světové válce hrála Prodaná nevěsta.“
„Šokovat umí každý hlupák, ale udělat operu tak, jak ji skladatel a libretista zamýšleli, a představit jí dnešnímu divákovi? Géniům je to dáno.“
Právě dnes vrcholí 61. ročník Národního festivalu Smetanova Litomyšl. Uzavře se tak další etapa práce pro Vojtěcha Stříteského, dramaturga a uměleckého ředitele, který se navíc, stejně jako loni, objeví i na pódiu závěrečného koncertu v roli průvodce Velkým finále. Další část rozhovoru pro KlasikuPlus (první si můžete připomenout ZDE) jsme věnovali zejména pohledu do dramaturgické kuchyně jednoho z nejstarších našich festivalů.
Každý festival, který nese jméno nějakého skladatele, si váží toho svého. Tady jsme v rodišti Bedřicha Smetany. Nechci, aby to teď vyznělo jako otázka: Máte rádi Dvořáka? Ale jak pečlivě dbáš na to, aby byl zastoupen Bedřich Smetana v rámci dramaturgie? A jakou máš volnost dávat prostor jiným autorům? Existuje nějaký byť třeba jen psychologický poměr, co věnuješ Smetanovi a co rozděluješ mezi ostatní autory?
Upřímně řečeno, máme jeden úzus, který platí hodně let: každý ročník by měl přinést alespoň jedno Smetanovo jevištní dílo, protože zkrátka a dobře Smetanova Litomyšl a náš rodák musí být náležitě uctěn a prezentován. Já mám Smetanovu hudbu upřímně rád, takže mě to nečiní žádný problém. Ale musíme si uvědomit, že Smetana nebyl autorem symfonií, kromě několika takzvaných švédských symfonických básní a Mé vlasti, takže v repertoáru pro letní festival jsme trochu omezeni. Velká spousta vynikajících klavírních skladeb přeci jen není pro nás tolik vhodná, jsme na větší formy a komorním skladbám se tu přeci jen věnujeme o něco méně. Osobně bych uvítal, kdyby kromě jedné triumfální symfonie toho měl Smetana víc a už i tu jsme tu hráli. Nechci tedy říct, kolik přesně procent by měla Smetanova hudba na festivalu zaplňovat. Obyčejně se dotkne každého třetího nebo čtvrtého pořadu, to znamená, že když je jich dnes něco přes 40, tak se jméno Smetany objeví asi na deseti z nich, ať už v souvislosti s jinými skladateli, nebo zní ryze jeho hudba. Ale samozřejmě zařazujeme i Dvořáka. V programu letošního ročníku bylo jeho oratorium Svatá Ludmila, v minulých ročnících jeho opery, Stabat Mater… Tady musím přiznat, že kdybych si udělal žebříček nejoblíbenějších, pak zcela určitě by na jednom z nejvyšších míst, třeba vedle Mé vlasti, byla rozhodně právě Dvořákova duchovní kantáta Stabat Mater, dílo které je milované bez výjimky na celém světě. Je to nejčistší Dvořák, jakého známe. Je to tak univerzální poselství a hudebně je tak sdělné, že si myslím, že se hudebně dostáváme do úplně jiné dimenze. Jen málokterá skladba má tu vzácnou vlastnost, že je více než hudbou. Jednou jsem se dokonce vypravil do zapomenutého městečka Todi v Umbrii, kde stojí na první pohled nenápadný chrám. Dole je hrobka Jacoponeho, který je pravděpodobně autorem textu k Stabat Mater. Zapaloval jsem mu tam svíčku, protože dal světu nádherné přebásnění utrpení Kristovy matky.
Když jsme u hudebního cestování, vybíráš si cíle svých cest a dovolených ve spojitosti s hudbou, a nebo, když se Ti poštěstí mít chvíli volno, tak už s ním hudbu tolik nespojuješ?
Kdepak! Já se festivalu, produkce a dramaturgování ani na cestách nezbavuji. Když jsem byl třeba na Kypru, tak jsem se samozřejmě šel podívat do Paphosu, do amfiteátru, jak tam pořádají festival. To samé v Tunisu, v Římě, v Avignonu v papežském paláci… Vždycky se dívám, jaký je vztah památky k nějaké hudební události, jaká používají lešení, tribuny, jeviště, co se staví, jak mají zapuštěná světla, kde jsou reproduktory… to prostě k tomu patří. Vždycky to vyfotím a pak to ukazuji našemu šéfovi techniky Karlovi Kalouskovi a šéfovi festivalu Honzovi Piknovi, který, musím říct, je na tom při cestování úplně stejně. Takové poznávání nás posouvá dál, jsou to cenné zkušenosti.
Zmínil jsi před chvílí Mou vlast… Jak je to vlastně s tímto cyklem symfonických básní, když nejste Pražské jaro? Nevzalo vám v podstatě jedno z ikonických děl?
Je to poněkud citlivé téma (směje se), protože vím že jednou organizátoři Pražského jara neměli radost z jisté kombinace, kterou jsme tady uvedli. Ale v tomto případě si dovolím odmítat jakoukoliv konkurenci. Je-li někde prováděna Má vlast právem, pak je to historicky samozřejmě Pražské jaro a právě Smetanova Litomyšl, tedy rodiště Bedřicha Smetany. Jestli má na ni někdo větší nebo menší právo, to bych nechal stranou. Je to geniální skladba, která nechť se hraje co nejvíc, aby si lidé mohli užít té nádhery. Samozřejmě na sebe ale všichni tak trochu žárlíme, kdo přijde s lepším obsazením a podobně, ale to je asi v této branži normální.
Máš osobně nějakou nahrávku nebo provedení, které na Tebe nejvíc za ta léta zapůsobilo?
Z posledních nahrávek se mi moc zamlouvá nahrávka Jakuba Hrůši s Bamberskými symfoniky. Ostatně Jakub Hrůša u nás v roce 2016 Mou vlast dirigoval. Je to skladba, která je mu jakoby šitá na míru… i když můžeme namítnout, která skladba právě jemu není šitá na míru, že? Alfou a omegou pro mě a mým asi největším hudebním zážitkem ale byla Má vlast v předvečer Pražského jara, dopoledne v roce 1990. Dostal jsem se na veřejnou generální zkoušku Rafaela Kubelíka s Českou filharmonií. Tenkrát byl po listopadu pozván, aby zahájil Pražské jaro. A my z Hudební mládeže a učitelé z hudebních škol jsme dostali pozvání, že do té Smetanky můžeme přijet a mistra Kubelíka zažít na vlastní uši a oči! Bylo to něco tak úplně jiného! Slyšel jsem jeho nahrávky s Bostonem, se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu.. S Českou filharmonií ale nešlo jenom o muziku, najednou jsme to slyšeli v úplně jiném kontextu. Jako když se po druhé světové válce hrála Prodaná nevěsta. Tam jsem poprvé měl pocit absolutního blaha. Kubelíkovi bylo 76 let a asi po čtvrt hodině, kdy neustále chodil na pódium a děkoval se, tak přišel tuším jeho tajemník, který nás utišil a řekl, že mistr by rád chodil dál, ale že už se moc omlouvá, protože ho bolí ruka a večer diriguje (směje se)… Dodnes na to vzpomínám a mám husí kůži.
Jak často zařazuješ symfonická díla do programu Smetanovy Litomyšle?
Je pravda, že pro každé uvedení symfonie se snažíme mít příběh. Někdy je tam je sám od sebe, jindy je potřeba ho trochu domyslet. Například když jsme loni hráli Beethovenovu Osudovou, tak jsme ji zařadili do cyklu Osudová léta ‚18‘. Navíc tato symfonie měla premiéru v roce 1808. Pátá nad jiné vypovídá o tom, jak člověk překoná bolesti a strázně, protože Beethoven už někdy kolem roku 1800, ve svých třiceti, začíná mít velké zdravotní problémy. Ohlašovala se fatální choroba, stejně jako u Smetany, tedy hluchota, která ho nakonec pohltila. Když si vezmu jen ten slavný úvodní triolový motiv, tak k němu Beethoven napsal: Tak tluče osud na bránu. Podtitul Osudová ale své symfonii on sám nedal.
Na některá velká díla se ale musí čekat, že?
Třeba na Mahlerovu Osmou symfonii tisíců, tu jsem plánoval v roce 97 na rok 98 a nakonec jsme ji zahráli až v roce 2016. Zámecké nádvoří velké projekty snese. Zařadil jsem třeba Berliozovo Requiem, letos Faustovo prokletí a další. A existuje ještě jedna fakt velká skladba, kterou bych za mého dramaturgování rád provedl, a to je velkolepá kantáta, dalo by se říct, Arnolda Schönberga Gurrelieder. Je to obrovská hudební masa pro padesát dechových nástrojů, les smyčců, sto třiceti členný orchestrální aparát… Při premiéře v roce 1913 zpívalo šest set zpěváků. My ale na nádvoří plánujeme asi sto čtyřicet zpěváků a zhruba sto dvaceti členný ensemble, dirigovat bude Čech světového jména. Tak doufám, že do tří let se podaří toto dílo na Smetanově Litomyšli uvést.
Když si vezmeme limity zdejšího nádvoří, jaké tento prostor má, aby uváděné dílo neztratilo na své monumentalitě, ale aby provedení vyznělo dobře?
Myslím, že jsme si to vyzkoušeli na zmíněném Mahlerovi. Za ten opravdu úplný limit považuji tři sta účinkujících, jinak by toho zvuku bylo až moc. Také vzpomínám na Berliozovo Requiem kde jsme umístili, tak jak je předepsáno, čtyři orchestry do čtyř světových stran, protože v soudný den mají polnice a trubky dut ze všech stran a svolávat mrtvé k poslednímu soudu. Takže jsme měli centrální orchestr, čtyři bandy na zámeckých arkádách a navíc jsme tam umístili i dětský sbor, který tam má andělskou pasáž. Opravdu to bylo nepředstavitelně krásné. Ale víc než tři sta účinkujících by nedávalo smysl, nejen akusticky, ale také z hlediska logistiky, ubytování, šaten a dalších věcí. Je to úplný strop… a také se nám sem musí vejít diváci, vždyť pro ně to děláme (směje se).
K Litomyšli neodmyslitelně patří opery, i když napřed se tu hrály jen ty Smetanovy, viď?
Smetanova Litomyšl byla opravdu napřed zasvěcena pouze českým autorům. Původně se uváděl skutečně jen Smetana, pak přibyl Dvořák, ještě později Martinů, pak jako první slovanský autor Čajkovskij. Až na přelomu osmdesátých a devadesátých let se tu jako první neslovanský autor objevil Mozart. Tehdy jsme uvedli Dona Giovanniho v režii Václava Věžníka v roce 1993. On tehdy úplně otočil jeviště a hlediště, vznikla z toho úžasná inscenace s využitím arkád a dokonce i prvního nádvoří, protože se tam otevírala vrata.
Don Giovanni se tu ale od té doby už moc neobjevil…
Je pravda, že i když je to opera oper, tak tady příliš často frekventovaná není. Pravda je taková, že se příliš neuvádí ani v našich pevných kamenných operních domech, nebo ne na takové úrovni, na které bychom si přáli tento titul mít. A existují další Mozartovy tituly, které by se mi na Smetanově Litomyšli líbily, například jeho Cosi fan tutte. Ale přiznám se, že také čekám, až se objeví na trhu v nějakém báječném nastudování. Pak bych okamžitě projevil zájem. Ale poslední dvě inscenace nebyly úplně kompatibilní s naším zámeckým nádvořím, takže to nešlo.
Jak je to s úpravami inscenací? Uvedení na Smetanově Litomyšli samozřejmě obnáší větší či menší scénické zásahy… jsou hodně náročné?
Samozřejmě, například letošní Hry o Marii musel pana režisér Jiří Heřman opravdu významným způsobem upravovat. Zapojil videomapping a další technické prvky, což by třeba v přírodním amfiteátru vedle zámku, kde jsme kdysi opery uváděli, asi nebylo možné, a nebo bychom museli hrát až skutečně úplně ve tmě a za ten šílený risk, že bude špatné počasí, by to ani nestálo. Takový projekt by navíc nikdo nepojistil a byla by zima.
A jak moc se tedy musejí scény přizpůsobovat Smetanově Litomyšli?
Nejvíc tehdy, když v originální verzi režisér použije točnu, kterou my tady v Litomyšli nemáme vzhledem k velikosti jeviště. To je největší problém. Ale někdy i pomůže. Například opeře Dimitrij, kterou přivezla Státní opera. Tam jsme ji viděli a nám všem se pak zdálo, že na nádvoří po senecké úpravě vyzněla nakonec líp než v kamenném divadle. Úplně úžasně. Přeci jenom se pohybujeme historickém prostředí, zámek je renesanční perla první velikosti. My se k ní chováme ohleduplně a ta památka se nám odvděčuje tím, že dodává interpretované muzice úplně nový a netušený rozměr. Hlavně když hrajeme starší díla nebo díla zabývající se starší historií.
Jak je to se skladateli? Třeba Wagnerovy opery, to je při jejich délce pro Smetanovu Litomyšl asi velký oříšek, když většina představení začíná plus mínus kolem 21 hodiny…
Přiznávám se, že asi nechci úplně mluvit o vztahu Smetana-Wagner, protože z dnešního pohledu už je toto téma trošku mrtvé. To, z čeho mnozí Smetanu nařkli před sto, sto dvaceti lety, nechme spát. Ale máš pravdu v tom, že délka Wagnerových oper není moc příhodná pro otevřenou scénu, nemůžeme skončit ve tři ráno, protože by lidé mrzli. Přesto už jsme se do lecčeho pustili. Jako vůbec prvního Wagnera jsme uvedli koncertního Tannhäusera, Slovenskou filharmonii dirigoval Ondrej Lenárd, zpívali Eva Urbanová, Wolfgang Milgram, Ivan kusnjer a další vynikající pěvci. Pak jsme uvedli s Gerdem Albrechtem procházku Lohengrinem, také celého Bludného Holanďana. A na co se pamatuji asi úplně nejvíc, je Ring beze slov s vynikajícím americkým dirigentem Johnem Fiorem.
A jak má Smetanova Litomyšl a ráda italské opery a italské autory, se sem přece báječně hodí?
Na italském zámku, protože jej postavili italští architekti, se samozřejmě italské opeře daří velmi dobře. Ale musím dodat momentálně, protože v minulosti italská opera také naprosto nepadala do úvahy, že by se na smetanovském festivalu hrála. V osmdesátých letech, dříve vůbec ne, byl možná ještě přijatelný Verdi, ale třeba verismus, Puccini, v žádném případě. Starší zastánci smetanových názorů argumentovali tím, že verismus je v přímém protipólu k duchu Smetanovy hudby. Dnes už mě tyto půtky nechávají úplně chladným, protože hudba je buď dobrá nebo špatná. Nehrát třeba Pucciniho, protože se špatně snáší s poselstvím hudby Smetanovy, je dávno překonané. A tak jsme letos uvedli Triptych. I když samozřejmě návštěvnost není taková, jako když nasadím Toscu, Madam Butterfly nebo Manon Lescaut, to je zájem hned je jiný. A italská opera pro mě osobně? Jak jsem už říkal, Itálii miluji. Vzpomínám na jeden svůj výlet. Jel jsem do města Montalcino, které je domovem slavného mohutného Brunella, protože mám rád i červené víno. Asi 25 km odtud je krásné město Montepulciano na takovém kopci, jak už to v Toskánsku bývá, a já jsem se v tom městečku zamotal do úzkých uliček. Najednou jsem se ocitl v úplném historickém centru na náměstí San Francesco, proti mně byla enotéka, která se jmenovala E lucevan le stelle, mile svítily hvězdy. Tak samozřejmě co jiného jsem mohl udělat, než si sednout k stolečku, když narazím na místo takového jména, což je podle mě jedna z nejkrásnějších Pucciniho árií. Z reproduktorů se navíc tiše ozývaly Pucciniho melodie. Tak jsem se díval na zapadající slunce, vycházející hvězdy a popíjel jsem jejich nádherné víno di Nobile, tedy vznešené montepulcianské…
Když jsme probírali limity, jaké jsou ty, řekněme, mentální, ať už vás jako iniciátorů nebo diváků s ohledem na to, co tu chtějí a nebo unesou slyšet, mohou přijmout… do jaké míry se pouštíš do odvážných dramaturgií?
Joj! To jsme se ocitli na tenkém ledě (směje se). Musím říct, že se situace trochu vyvíjí. Na druhou stranu respektuji a uznávám, že litomyšlský festival je založen na poměrně tradičním divákovi, který preferuje klasiku. Ostatně já k nim patří také. Nejsem přespříliš velký modernista. Ale na druhou stranu tady budu hrát hudbu Miloslava Kabeláče, Luboše Fišera, Dmitrije Šostakoviče, Karla Husy… Zkrátka, nedá se jenom hladit a elegantně se usmívat. Hudba je více vrstevnatá, ale všechno musí mít nějakou mez. Určitě se nestane festivalem hledačským, ať už ve smyslu scénografií nebo režií. Mimochodem upřímně nesnáším pokusy o přenosy děje a aktualizace v duchu: hlavně buďme hodně originální, ať je tam spousta mrtvol, kostýmy, které šokují… Myslím, že opera je především hudební divadlo, ve kterém jde o hudbu a drama. Šokovat umí každý hlupák, ale udělat operu tak, jak ji skladatel a libretista zamýšleli, a představit jí dnešnímu divákovi? Géniům je to dáno.
Foto: Veronika Paroulková, archiv Smetanovy Litomyšle
Příspěvky od Veronika Veber Paroulková
- Josef Pleskot: Nové zastřešení pro Smetanovu Litomyšl bude už v roce 2025!
- Adam Plachetka: Metropolitní? Opravdu jsem si našel „malé divadlo“ pro svoje debuty
- Klára Moldová: Janáček by nebyl Janáčkem, pokud bychom mu vzali správnou češtinu
- Lenka Šaldová: Festival Opera vracíme do lichých let
- Jana Boušková: Pódium je opravdu můj druhý domov