„Jan Martiník svým krásným basovým fondem maloval vokální paletou mnoha barev, zejména jemnějších a světlejších odstínů.“

„Pohříchu neexistuje jen jeden způsob, jak správně interpretovat písně!“

„Roman Hoza skvěle vystihl lyrickou prostotu Dvořákových písní a opět potvrdil svou pověst interpreta-chameleona…“

Poslední festivalový týden Dvořákovy Prahy završí závěrečný koncert letošní Dvořák Collection. 21. září od osmi hodin večer v Anežském klášteře vystoupili pěvci Kateřina Kněžíková, barytonista Roman Hoza a basista Jan Martiník s klavíristy Davidem Marečkem a Miroslavem Sekerou. Společně přednesli básně z Hálkovy sbírky Večerní písně zhudebněné Bedřichem Smetanou, Zdeňkem Fibichem a Antonínem Dvořákem a písňový cyklus Severní noci Jaroslava Křičky.

Básnická sbírka Vítězslava Hálka Večerní písně, vydaná roku 1859, se při svém zrodu setkala s poměrně chladným přijetím ze strany kritiky, jež jí vytýkala monotematičnost i nedostatek opravdovosti. Čtenáři však slyšeli jinak: sbírku si zamilovali natolik, že ještě za Hálkova života vyšla opakovaně a její kouzlo přetrvalo až do dnešních dnů: naposledy byla vydána v roce 2008. Poezie Večerních písní se zároveň stala mocnou inspirací pro hudebníky, snad pro všechny významné skladatele své doby. V tomto ohledu představuje sbírka jakýsi pramen české písňové tvorby, k němuž se co do rozsahu zhudebnění dají přirovnat snad jen Vrchlického Cypřiše či Bezručovy Slezské písně.

Nejhlouběji do Hálkových veršů pronikl Antonín Dvořák, který dvanácti básním vtiskl hudební podobu v cyklu Večerní písně, op. 31. Prostá, zpěvná melodika a jemný klavírní doprovod zde vystihují intimní náladu textů s neobyčejným jemnocitem. Ke sbírce se ale obrátili i další: Bedřich Smetana, Josef Bohuslav Foerster, Zdeněk Fibich či Karel Bendl – každý po svém, v drobných písňových skicách i rozsáhlejších zpracováních. Díky nim se Hálkovy verše staly nejen součástí české literatury, ale také živým hlasem hudby, který dodnes nese jejich lyrický půvab.

Zařadit do programu písňového recitálu texty téměř výhradně z Hálkových Večerních písní byl ze strany festivalu Dvořákova Praha bezpochyby dobrý dramaturgický nápad. Večer otevřely čtyři zhudebněné básně od Bedřicha Smetany v podání basisty Jana Martiníka. Písňová tvorba přitom v Smetanově díle nikdy nestála v popředí: kromě několika jednotlivých písní je tento cyklus skladatelovým jediným setkáním s tímto žánrem. A nutno dodat, že ve srovnání s monumentální operní a zejména klavírní tvorbou působí tato zastávka spíše jako vedlejší epizoda, i když o to zajímavější pro dnešního posluchače.

Jan Martiník tyto poměrně jednoduché písně podal s naprostou soustředěností a citlivě. Svým krásným basovým fondem maloval vokální paletou mnoha barev, zejména jemnějších a světlejších odstínů. Na začátku se jeho hlas jevil mírně zastřený, ale brzy se rozevřel a získal plnou brilanci. Z cyklu nejvíce vynikla píseň Mně se zdálo, která mu v rámci možností lyričnosti hudby i textu přece jen umožnila jistý dramatický vklad a výraznější emocionální náboj. Během ní vytvářel dlouhé, zpěvné kantilény a mistrně vyjádřil tísnivou atmosféru veršů: „A oči se mi zalily, radost se v pláč mi mění, a já poznávám s bolestí, že slzám konce není.“ Na tomto místě reflexe musím bohužel znovu pranýřovat fakt, že v programu chyběly texty písní.

S Davidem Marečkem za klavírem spolupracuje Jan Martiník od roku 2017 a jak se vyznal v nedávném rozhovoru, tento vztah je pro něj klíčový: „Vracíme se k sobě opakovaně, a to vždy s radostí. Vztah mezi pěvcem a klavíristou je v písňovém repertoáru naprosto klíčový. Nejde o model ‚sólista a doprovod‘ – interpreti by měli být rovnocennými partnery, kteří společně tvoří organický celek. Klavírista musí být citlivý, vnímat dech zpěváka, reagovat v reálném čase, někdy předvídat, jindy jen lehce dokreslovat náladu. A jindy naopak převzít hlavní roli. Když mezi oběma funguje důvěra, společné hudební cítění a otevřenost, vzniká z toho něco výjimečného – něco, co se nedá napsat do not.“ A přesně taková chemie mezi oběma umělci panovala nejen ve Smetanových písních, ale i písňovém cyklu Jaroslava Kříčky Severní noci. To už ale Martiník přinesl na pódium úplně jiný svět a zcela jinou energii.

Jaroslav Křička se do české písňové literatury zapsal cyklem Severní noci, op. 14 (1909), inspirovaným poezií finského básníka Juhaniho Aha. Tyto písně, komponované v letech, kdy Křička působil jako sbormistr a pedagog v Charkově, nesou zvláštní atmosféru severské krajiny – melancholii, mlhavou dálku a chladnou lyriku přírodních obrazů. Hudební řeč osciluje mezi pozdním romantismem a impresionismem; melodie je prostoupena jemnou barevností klavíru, který spíše než doprovází, maluje tiché obrazy severních nocí. V těch výrazově rafinovanějších písních Martiník mohl ukázat mnoho dramatických odstínů svého hlasu, včetně – pro basistu – nezvyklých výšek, a tuto příležitost využil na výbornou. S Marečkem, ale vlastně i s Křičkou, dokázal svou potemnělou atmosférou vnést do sálu stav příjemné meditace o životě. Velikou devízou jeho projevu byl i fakt, že (jako jediný toho večera) zpíval všechny písně zpaměti, což jen umocnilo autentičnost jeho interpretace. 

O poznání jinak než Smetana se s Hálkovými texty vypořádal Zdeněk Fibich, který měl s písňovou tvorbou bohatou, téměř celoživotní zkušenost. Svůj cyklus Patero písní z Večerních písní hudebně zhutnil a zdramatizoval; písně spíše než jako intimní skladby pojal jako drobné operní árie. Tento výrazový přístup koreloval s interpretací sopranistky Kateřiny Kněžíkové, kurátorky letošní komorní řady festivalu, která ještě předchozího večera zazářila na inauguračním koncertu Jakuba Hrůši v Královské opeře v Covent Garden, kde vystoupila ve Dvořákově kantátě Svatební košile. Zdálo se, že kousek náročné a vypjaté energie tohoto partu přenesla i do Fibichových písní.

Kněžíková předvedla svůj pěkný a bohatý hlas s příjemným legatem a jasným a kulatým témbrem, nicméně její přednes byl o poznání méně civilní než Jana Martiníka a později i Romana Hozy. To nemusí být nutně výtka: pohříchu neexistuje jen jeden způsob, jak správně interpretovat písně! Nejvíce oceňuji její přednes písně Na nebi plno hvězdiček, kde byl její projev niternější a nejvíce uvěřitelný. Jako skvělý jevištní partner se opět osvědčil všímavý a technicky přesný David Mareček. 

Cyklus Večerní písně, op. 31 Antonína Dvořáka, který po přestávce přednesl Roman Hoza, patří k jeho nejcitlivějším písňovým dílům. Dvanáct básní Vítězslava Hálka zhudebnil Dvořák s jemnou melodikou a subtilním klavírním doprovodem, přičemž každá píseň dýchá intimní náladou, vystihuje melancholii a tichou rozjímavost večerního času. Sólista i doprovod zde mohou ukázat citlivou souhru a jemnou dynamiku, která činí každý tón prožitkem.

Roman Hoza ve svém projevu skvěle vystihl lyrickou prostotu Dvořákových písní a opět potvrdil svou pověst interpreta-chameleona, který se s každým repertoárem proměňuje. Jeho menší hlas se půvabně nesl prostorem Anežského kláštera, který se mi pro interpretaci písní jeví jako téměř ideální. Ač občas čelil drobným problémům s výškami a některé fráze mohly být ještě dotaženější, s Dvořákovým cyklem si poradil velmi dobře a s tím správným nasazením. Jeho jímavý přednes a pevně ukotvený hlas byly jednou z nejvyšších hodnot večera. Navíc se svou imagí básníka z 19. století k repertoáru ladil i vizuálně, což písním dodalo další vrstvu působivosti. Ze všech skladeb cyklu nejlépe vynikla píseň Když jsem se díval do nebes, kde Hoza uplatnil svůj vokální temperament a nabídl skutečnou hloubku prožitku.

Miroslav Sekera, který byl v tomto písňovém klavíristou, čelil v určitých momentech možná ještě náročnějšímu úkolu než Roman Hoza. Dvořák totiž své zdánlivě prosté písně opatřil klavírním doprovodem technicky poměrně náročným, jako by chtěl podtrhnout jejich jednoduchou melodii. Úkolem klavíristy je tento náročný part přednést tak, aby nezastínil sólistu – a panu Sekerovi se to zdařilo s elegancí a technickou jistotou. Nutno podotknout, že oba klavíristé večera měli k dispozici kvalitní nástroj s krásným zvukem, který žádoucí interpretaci výrazně podpořil.

Jako přídavek oba umělci zařadili Dvořákovu energickou a temperamentní píseň Struna naladěna z Cigánských melodií, která příjemně narušila lyrickou a lehce ponurou atmosféru večera. 

Festivalu Dvořákova Praha se podařilo v jednom večeru představit tři vynikající interprety písní, z nichž každý k tomuto žánru přistupuje jinak, a připomenout nejen krásu Hálkových veršů, ale i to, jak jeden umělec může inspirovat mnoho dalších. Kéž by i dnes mezi námi chodila básnířka či básník, jejichž tvorba by dokázala nadchnout současné skladatelky a skladatele…

Foto: Petr Dyrc / Dvořákova Praha

Facebook X E-mail WhatsApp