„Symfonický orchestr Českého rozhlasu dostal toho večera naloženo.“

„Sopranistky svou linku zvládly, absence oné interpretační rezervy ale zapříčinila sdělení co do sugestivity trochu přibržděné.“

„Václav Čížek i Roman Hoza ve svých spíše epizodních rolích bezpečně obstáli a dotvořili vyrovnané kvarteto sólistů.“

Jen málokdy se stane, aby čistě mozartovský program zahrnoval výhradně skladby v mollovém tónorodu. Přesně to se však přihodilo 13. ledna v Rudolfinu, kdy Symfonický orchestr Českého rozhlasu přizval ke spoluúčinkování vokální sekci pražského barokního tělesa Collegia 1704. Produkci řídil právě zakladatel a umělecký vedoucí druhé zmíněné entity, rovněž odborník přes poučenou interpretaci staré hudby Václav Luks.

Dohromady pouhé dva tituly vyslechli návštěvníci Dvořákovy síně, přesto bylo na Symfonický orchestr Českého rozhlasu toho večera mnoho naloženo. A z mého pohledu hlavně osobou Václava Lukse. Starohudební kapacita i schopný manažer vždycky ví, co chce, a zřejmě považuje za svou morální povinnost požadavkům hudby, jak je cítí, v plnosti dostát. V Rameauově Platée se to zřejmě podařilo – a tipl bych si, že i z důvodu větší zkouškové dotace. V křišťálově čisté, stylově průzračné Mozartově předposlední, čtyřicáté symfonii v tónině g moll se však výsledek ukázal jako přinejmenším diskutabilní. Obvyklé principy Luksovy interpretace staví na redukci v orchestrech často všudypřítomného smyčcového vibrata, nezřídka velice svižných tempech a dalších aspektech, jejichž důsledkem je prosvětlený, taneční, galantní styl. Rozhlasoví symfonikové se ocitli mimo svou komfortní zónu; způsoby, které uplatňují v normálně provozovaných kouscích z 19. či 20. století, zde neměly své větší uplatnění. Zkrátka, dirigentovy vysoké nároky mnohde vedly k bojácnému, nepřesvědčivému výkonu hlavně v druhé, pomalé větě, ale i v menuetu věty třetí. Luksovy požadavky především obnažily a možná zdůraznily preventivně přítomné nedostatky tělesa a mluvit lze jak o rytmické nesouhře, tak o nejisté intonaci. Krajní, temperamentní věty vyzněly určitě lépe než ty usebrané; velice potěšil všeobecně známý úvod díla. A Václav Luks obecně řečeno zasluhuje ocenění za míru zvukové transformace orchestru a obrovské dirigentské nasazení, které výslednému tvaru vtisklo minimálně výraz s názorem.

Velkou mši c moll po přestávce přišlo zpívat Collegium Vocale 1704, tedy soubor, který Václav Luks založil jako sestru instrumentálního Collegia 1704. Nakráčeli také sólisté, sopranistky Simona Šaturová a Sophie Harmsen – na těch produkce stojí z důvodu jejich klíčových virtuózních vstupů – a tenorista Václav Čížek s barytonistou Romanem Hozou zpívajícím basovou linku. Doplňme, že druhé sopránové partie se původně měla zhostit mezzosopranistka Štěpánka Pučálková, ale musela na poslední chvíli odříct.

Mozartova nedokončená mše, hraná ve verzi konkordantní se záměrem autora, je skutečně rozsáhlé, velkoryse koncipované dílo. U missy, které chybí část Creda a celé Agnus Dei, je obdivuhodné mluvit o hodinové duratě (byť známe Bachovu Velkou mši v h moll), samotné Gloria je pětadvacetiminutové (!). Tradičně sólistickému Benedictus skladatel vyhradil minut jen necelých sedm – je to také jediná část, ve které se představí barytonista, tedy mu nezávidím v daném případě muset dvě hodiny od začátku koncertu „chladnout“ a pak se muset intenzivně zasoustředit na to málo. (Z tohoto pohledu také nechápu, že při rozkliku internetové stránky věnované koncertu tvář Romana Hozy vyskočí jako hlavní a reprezentativní, byť je jeho interpretační úkol nepoměrně střídmější a menší než v případě sólistek.)

Hvězdou druhé poloviny rudolfinské produkce bylo nepochybně vokální těleso Collegium Vocale 1704. S jeho příchodem se dostavila skutečně špičková kvalita: homogenita zvuku, bezpečnost intonace, výrazová diferenciace, plnost emocionality s ochotou jít do subtilních dynamik (strhující Qui tollis v části Gloria) a obecná profesionalita navodily dojem opravdu sváteční události. Pro Simonu Šaturovou je Mozartova mše dílem, které před jedenadvaceti roky nastartovalo její mezinárodní kariéru, a bylo znát, že je sopranistka speciálně vděčná za právě tento pobyt na pódiu. Pěkným momentem bylo, když na konci Creda pro klíčovou závěrečnou pasáž sklapla noty a se zvnitřněným prožitkem plným pokory podala okouzlující táhlou a tklivou kantilénu; Šaturová oplývá elegancí a šarmem. I Sophie Harmsen předsvědčila o dobré usazenosti opusu (kolikrát jsem si říkal, k čemu vlastně drží ty noty) a přinesla zase jinou výrazovou polohu, trochu odvázanější. Také její výkon byl bez problémů. V případě obou sopranistek však bylo do určité míry znát, že se místy dostávají k limitům svých možností. Nechci říct, že by svůj part nezvládly, a zdůrazňuju, že je mimořádně obtížný. V čem je ale, podle mého, krutý, je že i při svých nárocích vyžaduje nějakou vylehčenou mimoděčnost, zpívání s nonšalancí. Sopranistky svou linku zvládly, absence oné interpretační rezervy ale zapříčinila sdělení co do sugestivity trochu přibržděné. Václav Čížek i Roman Hoza ve svých spíše epizodních rolích bezpečně obstáli a dotvořili vyrovnané kvarteto sólistů. A Rozhlasoví symfonici byli v druhé části večera velice důstojnými partnery a ochotně přijali úlohu v druhém plánu posluchačovy pozornosti. V republikovém měřítku se v souhrnu zcela jistě jednalo o nadstandardní produkci.

Ještě jedno slovo k Václavu Luksovi, záležitost pozorovaná v průběhu celého večera… Věřím jeho hlubokým znalostem, má osobité charisma, které určitě pomáhá funkčnosti jeho nejen muzikantské autority, dobře rozmýšlí interpretační zásady i výstavbu díla. Tedy, přítomny jsou všelijaké přepevné základy. Druhá věc je to všechno předat umělcům. Intenzivně jsem 13. ledna cítil, jak Luks naráží na limity svého pohybového slovníku, že gestika by měla věrněji a variabilněji odrážet či probouzet hudební děj. Symfoničtí dirigenti by se možná zaráželi také nad některými floskulemi, kdy například stání na špičce nohy (dokonce spíš než špičkách nohou) je nadužíváno. Báze gesta je v podstatě standardně ve výši prsou, rozpětí paží často není využité zplna, doba v některých specifických případech padne dokonce nad hlavou dirigenta. Chci říct, že Luksovo vlastní dirigentství z mého úhlu pohledu způsobuje nenaplněný potenciál – příprava a zkoušky mohou být intenzivní a pečlivé, ale řídící ve výsledku stejně nemůže chtít výraz, který pak efektivně popře nereprezentativním vizuálem. Momentální koncertní inspirace zpěváků a instrumentalistů často převáží nad hodinami zkoušení.

———-

Úvahu o gestech a řeči těla čtěte pod titulkem Dirigenti ve výskoku i v podřepu.

Foto: SOČR / Vojtěch Brtnický

Facebook X E-mail WhatsApp