„Soutěž Operalia založil Plácido Domingo v roce 1993, aby podpořil mladé operní pěvce.“

„Laureátství v takové hudební soutěži může významně ovlivnit budoucí kariéru mladého umělce.“

„Oba mladí pěvci mají svou hlavní část kariéry ještě před sebou a určitě o nich v budoucnu uslyšíme.“

Už pětadvacet let umělecká agentura Nachtigall Artists obohacuje pražský koncertní život vystoupeními slavných operních hvězd. Koncert 7. ledna, pořádaný v Dvořákově síni pražského Rudolfina, byl věnován dvěma operním nadějím – Julii Roset a Anthonymu Leónovi, laureátům slavné pěvecké soutěže Plácida Dominga Operalia. Doprovázející orchestr Prague Philharmonia řídil Riccardo Bisatti.

Soutěž Operalia založil Plácido Domingo v roce 1993, aby podpořil mladé operní pěvce. Koná se každoročně pro pěvce ve věku od osmnácti do dvaatřiceti let, pokaždé v jiné metropoli: Paříž, Los Angeles, Londýn, Moskva, Riga, v roce 2019 to byla i Praha. Mladé adepty pěveckého umění, kterých se každoročně přihlásí okolo tisíce, hodnotí desetičlenná porota, složená ze zástupců prestižních operních divadel na celém světě, kteří potom finalistům mohou nabídnout možnost vystoupení. Záznamy z některých ročníků můžeme sledovat na YouTube. Vedle operních árií mohou soutěžící soutěžit i v kategorii Zarzuela, čímž Domingo přispívá k propagaci této španělské verze operety (party v zarzuelách rozhodně nejsou lehké). Soutěž Operalia otevřela dveře do operních domů dnes tak slavným operním pěvcům, jakými jsou např. Joseph Calleja, Rolando Villazón, Giuseppe Filianoti, Joyce DiDonato, Erwin Schrott, Ludovic Tézier, Ana Maria Martínez, Nina Stemme nebo José Cura, abychom jmenovali alespoň ty nejvýznamnější laureáty prvních ročníků soutěže. 

Už v roce 1970 napsal dr. Václav Holzknecht drobnou, ale výstižnou publikaci, která se jmenuje Běh za slávou čili O soutěžích aneb Co s tím, v níž se autor zamýšlí nad soutěžemi a jejich významem pro mladé umělce, o práci v porotách apod. Je jisté, že laureátství v takové hudební soutěži může významně ovlivnit budoucí kariéru mladého umělce (nejen pěvce). Jistě, každý není soutěžní typ, žádná soutěž nemůže být úplně spravedlivá, což už je dáno tím, co se hodnotí, kdy se často i ti nejrenomovanější pěvci neshodnou na hodnocení některého kandidáta. Ono to asi ani nejde. Ovšem je-li porota dostatečně velká, pak jakýsi průměrný názor a hodnocení uměleckého výkonu je objektivnější. Zúčastnit se takové umělecké soutěže ovšem přináší ovoce všem účastníkům, i když nic nevyhrají. Minimálně svůj repertoár nastudují s maximální péčí, poměří si síly se svými vrstevníky, a zjistí, zda na vysněnou profesi mají dostatečné nervy (to je také velice důležitý předpoklad). Samozřejmě pak některá z cen jim pomůže v získání angažmá, neboť umělecké agentury i šéfové operních domů neustále hledají „nové tváře“. A také platí, že čím je soutěž renomovanější, účast v ní je náročnější, ale zároveň úspěch v takové soutěži bývá startem k mezinárodní kariéře.

Je proto dobře, že vedle špičkových operních pěvců umožnila agentura Nachtigall Artists se svým Spolkem přátel hudebních talentů představit v Praze dva mladé umělce, kteří mají svou kariéru teprve před sebou. Mnohé je charakteristické pro oba pěvce, jak sopranistku Julii Roset, tak tenoristu Anthonyho Leóna, který se přece jen zdál již trochu vyspělejším. Oba mají výbornou pěveckou techniku, umí se svým hlasem nakládat a zpívají nesmírně kultivovaně. Jen výjimečně se dotkli repertoáru, který by ještě nemuseli zpívat. Při jejich zpěvu nepadá v koncertní síni lustr, ale každý posluchač ocení jejich sympatický projev (v rámci koncertního zpívání i s velkou mírou vkusu uplatnili svůj herecký projev). Dobře vedený hlas se může dále prozpívávat a získat ještě větší nosnost a průraznost. A to se dá očekávat u obou pěvců. Kdyby zpívali špatně a forsírovali, zkáza jejich hlasu by nedala na sebe dlouho čekat. Věřím, že oba mají svou hlavní část kariéry ještě před sebou a že o nich v budoucnu uslyšíme.

Recitál Julie Roset a Anthony Leóna v Praze doprovázela Prague Philharmonia pod taktovkou Riccarda Bisattiho. Orchestr je potřeba pochválit, že nepřistoupil ke koncertu jako k nudnému doprovodu pěveckého repertoáru. Ostatně orchestr dostal příležitost blýsknout se i v operních předehrách, jako byl např. úvod k opeře Acis a Galatea G. F. Händela nebo později předehra k opeře W. A. Mozarta Král pastýř či předehra ke třetímu dějství Bizetovy Carmen. Orchestr tyto tři příležitosti plně využil. Mladý dirigent Riccardo Bisatti celý večer držel pevně v rukou, měl jasná gesta a dokázal z výborně hrajícího orchestru vytáhnout maximum. Ukázal se i jako velice citlivý doprovazeč pěvců, které se snažil nekrýt orchestrálním zvukem a podpořit je v jejich interpretaci. Správně si uvědomil, že zde „pouze“ doprovází pěvce, což každý dirigent neumí, když řada z nich prosazuje své ego.

Repertoár první poloviny koncertu tvořily skladby Händelovy, Mozartovy a Donizettiho, druhá polovina byla věnována francouzské operní tvorbě a ukázkám ze zarzuel. Koncert, měl jasnou a logickou dramaturgii – takových také nebývá dost a pěvecké recitály mnohokrát jsou takovým pele-mele programem, bez nějaké dramaturgické logiky. Je ovšem vidět, že když se chce, tak to jde.

Hned v prvním výstupu Julie Roset ukázala, že umí pracovat s dechem a v árii Kleopatry z Händelovy opery Giulio Cesare zaujala velice dlouhými frázemi. Zároveň ukázala i perfektní a hluboce opřené výšky i perlivé koloratury. Anthony León jako první bravurně zazpíval árii Ottavia z Mozartovy opery Don Giovanni Il mio tesoro, nicméně zaujal známou romancí Nemorina z Donizettiho Nápoje lásky, v níž ukázal přímo vzorové „míchání“ falzetu a plného hlasu. V árii des Grieuxe z Massenetovy Manon na vysokém a demonstroval, jak se ve forte nasazený tón dá stáhnout do znělého pianissima. Samozřejmě ideální pro jeho hlas byla romance Nadira z Bizetových Lovců perel. Julie Roset pak na árii z Delibesovy Lakmé i duetu z této opery ukázala, že toto je role opravdu pro ni a pro její hlas. Úspěšná byla v její interpretaci i árie Marie z Donizettiho Dcery pluku.

U obou pěvců bylo sympatické, že své hlasy nepřepínali do nezdravé forze a že zpívali tak, co jim jejich hlas v současnosti dovolil. Bylo to nesmírně poučné setkání s mladými a sympatickými operními pěvci (navíc dobře školenými a skromnými), kteří stojí na prahu své kariéry a už dnes jsou výbornými umělci. Právem sklízeli velké ovace i po přídavcích ve vyprodané Dvořákově síni.

Foto: Nachtigall Artists / Petr Dyrc