neděle, 26 leden 2020 08:50

Jakub Hrůša: Nechtěl bych být expert na všechnu hudbu
(2. část)

Autorka:

„Kdo je mým vzorem? Opravdu pravdivá odpověď je, že vedle Jiřího pro sebe dodnes objevují i mnoho dalších českých osobností.“

„Zájem o českou hudbu ve světě je obrovský“

„Pokud interpret má jméno, tak myslím, že je jeho zodpovědností, aby program nezapadal do rutinních kolejí.“

 

3

 

Jakub Hrůša dnes patří mezi přední světové dirigenty. Působil u mnoha světových orchestrů včetně Berlínských a Vídeňských filharmoniků, je šéfdirigentem Bamberských symfoniků, stálým dirigentem České filharmonie a hostem významných operních domů. Zároveň je ale nadšeným a neutuchajícím propagátorem české hudby. A ta je také hlavním tématem druhé části RozhovoruPlus. Tu první si můžete přečíst ZDE.

Jakube, co pro Vás znamenají čeští autoři? Co česká nota na vaši strunu?

Česká hudba mě zcela utvářela a ať chci nebo nechci, navíc jsem český interpret, takže inklinuji v české hudbě. Dvořák, Janáček, později Suk, který se stal mu velkou láskou v průběhu puberty a v letech kolem studií na AMU, Martinů ale také Fibich, Novák… A také mám speciální kolonku ve svém srdci pro méně známé, Otakara Ostrčila například, Miloslava Kabeláče a další. Dnes žijeme v době, kdy je možné spoustu věcí odhalovat. Takže rád objevuju pro sebe méně známé české skladatelé. Ale všechno začíná u Smetany. Vzpomínám si, že první opera, kterou jsem kdy studoval, byla Prodaná nevěsta, bylo to dokonce povinné během studií, alespoň za nás. A přitom jsem se začal zajímat i o české operní dirigenty. Mají totiž tu nevýhodu, že upadají trochu v zapomnění. A přitom třeba Zdeněk Chalabala byl, aspoň v mých očích, jedním z těch nejpozoruhodnějších. Nedávno jsem slyšel jeho živý snímek Mé Vlasti odněkud z Moskvy, je to tak jiné! Měl takovou odvahu dělat známý repertoár po svém a s takovou zvláštní umanutou přesvědčivostí, že je to dodnes nakažlivé. A nedávno jsem pro sebe objevil až srdečním způsobem Jaroslava Krombholce, kterého jsem, nechápu proč, měl tendenci zakomponovat také do oblasti operních dirigentů. Teď přitom vyšla fantastická monografie Martina Kučery, kterou jsem přečetl jedním dechem. Jmenuje se Drama dirigenta - Jaroslav Krombholc v osidlech doby a je to kniha, která tak přímočaře a do hloubky zobrazuje, co to znamenalo víceméně vést Národní divadlo v době padesátých a šedesátých let. A nebojí se být i osobní. Uvědomil jsem si, jaké úžasné osobnosti tady existovaly. Samozřejmě Jiří Bělohlávek hrál velkou úlohu v mém životě, ale je pravda, že do dneška pro sebe objevuji další osobnosti a to nikdy neskončí, dokud budu dělat tuto práci živým způsobem. A inspirace přichází z míst, o kterých bych to třeba i méně čekal. Často se mě lidé ptají, kdo je mým vzorem. Opravdu pravdivá odpověď je, že vedle Jiřího pro sebe dodnes objevují i mnoho dalších českých osobností.

 

58

 

Jak se vám vlastně česká hudba prosazuje u těch nejlepších orchestrů, jako jsou Berlínští nebo Vídeňští filharmonikové? Dnes už jste světově proslulým dirigentem, je to snadnější? Nebo se to od Vás dokonce očekává? A daří se tam české hudbě?

Pro nás české muzikanty je fantastické, že můžeme českou hudbu představovat a etablovat. A české hudbě se venku daří velmi! Je žádaná a oblíbená a někdy až milovaná. Ale záleží, o jakých skladatelích se bavíme. Dvořáka netřeba popularizovat, Smetanu taky ne, i když ten žije koncertně především jedním dílem, a to Mou vlastí. Vedle ní už je to snad jen předehra a tance z Prodané nevěsty. Takže je třeba popularizovat a stavět se za celek jeho díla. Dokonce ještě existují tendence vybírat i v rámci Mé vlasti. Bývá to samozřejmě Vltava, ale často už jsem měl parádní úspěch se Šárkou nebo s Luhy a háji. Takže jsou to spíš ty poslední dvě a také Vyšehrad, o kterých musí být člověk bytostně přesvědčen a zakomponovat je v celku tak, aby vyzněly. No a pak jsou jména, u kterých je propagace trochu náročnější. Martinů s Janáčkem už mají slušnou pozici, Janáček v opeře teprve. Jde tedy spíš o to přesvědčit orchestry, aby tu hudbu hráli opravdu kvalitně, aby to stálo za to, protože Janáček je ošemetný a náročný technicky, velká výzva. U Martinů se někdy lidé pozastavují nad tím, jestli je to dost exkluzivní a progresivní hudba. Dokonce jsem slyšel názor, jestli je dost hluboká. Je tedy potřeba se za jeho hudbu stavět spíš názorově. Suk teď podle mě zažívá úžasný vzestup a bude to jen lepší a lepší, jsem o tom přesvědčen. Myslím, že nastává vlna zájmu o Suka a já k tomu budu velmi rád přispívat. S Českou filharmonií máme košaté plány, budeme Suka nahrávat a budu se ho snažit co nejvíce provádět. Ostatně teď zazněl i na novoročním koncertu a nebude chybět ani v abonentních řadách České filharmonie. A pak se dostáváme třeba k Vítězslavu Novákovi. S tím už je větší problém. Předesílám, že mám Nováka opravdu rád a chci se za něho také postavit víc než doposud. Ale vždycky si vzpomenu na výrok Leoše Janáčka, který snad řekl na adresu podobných skladatelů, jako byl Novák: Tito kolegové skladatelé všichni seděli u vychladlé pece. A to je myslím důvod, proč Janáček prospívá tak znamenitě a Novák o něco méně. U něj je přeci jen jeho rácio trochu na obtíž přijetí, jakkoli to byl skladatel, který měl tolik emočních nápadů a talentu. Ale třeba vedle Suka, o kterém se ta vychladlá pec absolutně říct nedá, působí přeci jen chladněji. A přitom je reprezentantem toho, čemu by se dalo říct erotická vlna v romantice nebo pozdní romantice, symbolice a impresi české hudby. Jeho náměty jsou dramatické a velmi vypjaté. Možná se ta hudba musí dělat ještě snad líp než doposud.

A také je důležité to zpřístupnění, o kterém mluvíte, a impuls pro diváky. Aby tuto hudbu začali vnímat.

Každopádně. Novák je můj cíl. I když musím přiznat, že Suka mám raději, nemluvě o Janáčkovi. Ale Nováka si velmi vážím, stejně jako jeho někdejšího rivala Ostrčila a dalších. Myslím, že se v Novákově díle najde mnoho fantastických skladeb. Budu se o ně zasazovat. A vzpomínám s láskou konkrétně na Můj máj, s tím jsem kdysi dávno absolvoval na základní umělecké škole.

Máte dost příležitostí dělat českou hudbu?

U mě sice převládají spíš hudby „jiné“, ale česká je u mě velmi významnou menšinou. A celkově dělám české hudby dost. A k tomu poznámka: Kdybych se teď z nějakého důvodu rozhodl, že do konce života budu dirigovat jen českou hudbu a nic jiného, tak to bude pořád fantastický, nádherný, košatý, naplněný, interpretační život! Protože toho, co my máme, je na několik životů a ne na jeden. Mně ale dává smysl neustále konfrontovat to, co je cenné na našich tradicích a mimo jiné i na soudobé hudbě s tím, co je světové. Vycházet z místních kořenů, ale tak dobře, aby to obstálo ve světové konkurenci. Ale Vy jste se ptala i na zájem o českou hudbu. Je obrovský. Spíš je třeba stimulovat světovou veřejnost, nebo snad ještě víc pořadatel k méně obvyklými kombinacím a dramaturgii, aby neupadal zájem o českou hudbu do klišé a zavedených pořádků.

 

5

 

A dávají Vám prostor? Když vzpomenu na prosincové koncerty v Berlíně, tak jste tam přivedl vedle Dvořáka i Kabeláče. Ale jak je to s celkovým a prostorem pro národní hudbu hostujícího dirigenta? Získá možnost naplnit jen určité minoritní procento v dramaturgii světových orchestrů, které si jinak většinovou část drží pro jimi vybraný repertoár? Nebo je to tak, že jsou lačni po tom, co hosté, kterých si váží, do dramaturgie vnesou?

To poslední je absolutně pravda. Pokud je host vážený, oblíbený nebo zkrátka ceněný a přijde už po několikáté, tak jsou všichni zvědaví na jeho osobní jeho pečeť. Berlín byl přesně ukázkou toho, jak to ideálně může probíhat. Zmíněnou dramaturgii jsem vytvořil sám bez zásahu Berlína. Kabeláč a Dvořák a vedle nich Berlioz a Bartók, program přesně tak, jak si rovnováha vyžaduje. Po minulé účasti chtěli opět Dvořáka nebo něco tradičního, protože se jim to nesmírně líbilo. Nabídl jsem tedy skladbu méně známou, ale fantastickou, koncertní předehru Othello. A zájem o naši hudbu jsem chtěl obohatit něčím úplně objevným, což byl ten Kabeláč. Ale zase jsem nechtěl v české hudbě setrvat napořád, tak jsem vybral Berlioze a Bartóka, kterého mám moc rád a trochu si ho tak středoevropsky beru pod svá křídla, protože i slovensko-maďarská hudba je mi blízká. Jedinou věc, kterou nedokážu překonat, jsou komerční důvody. Jestliže mi pořadatel řekne: Musíme hrát populární program, abychom koncert prodali, tak můžete být sebe invenční a nic s tím nenaděláte. To je bohužel případ anglicky mluvících zemí, hlavně v Ameriky, že je třeba hrát známé kusy, aby lidé přišli. Pak by bylo třeba vedle takového Kabeláče dát opravdovou hitovku, aby to lidé zvládli. Ale třeba v Clevelandu jsme Kabeláče hráli vedle Šostakovičovy Páté a Stravinského Capriccia, což je program zcela neotřelý, a bylo vyprodáno. Takže pokud interpret má jméno, tak myslím, že je jeho zodpovědností, aby program nezapadal do rutinních kolejí.

A jak se česká hudba prosazuje u České filharmonie? A ruská? Teď máme v jejím čele ruského Američana a Vy jste se zmínil, že děláte rád ruskou hudbu, ta je teď pro Vás asi spíš zemí zapovězenou…

Ne úplně globálně. Ale je pochopitelné, že teď se asi do Čajkovského nikdo moc hrnout nebude. To je jasná věc. A k české, přestože Semion Byčkov má jistě nadále v plánu dělat dostatek české hudby, to je samo sebou v čele tohoto orchestru, tak pořád zbývá spousta oblastí, do kterých on nutně jako interpret nepůjde a kde já se naopak cítím bytostně doma.

 

56

 

Jak zraje osobnost dirigenta? Třeba u zpěváků hlas pracuje a vedle pochopení a vhledu je potřeba fyziologický vývoj. Jak je to u dirigentů?

Od pěvců a instrumentalistů se to zase tak neliší. Samozřejmě to fyziologické nehraje takovou roli, jistě ne třeba v ukazování. Ale zase na druhou stranu u dýchání a fyzického stavu ano, jde o komplexní empatii. A to nemluvím o psychologii a vhledu do skladeb, kdy nechat orchestr hrát a kdy ho řídit s plnou kontrolou. Vše se učí praxi. Takže si myslím, že bych to nepřeháněl s kvantitou, ale myslím, že určitých skladeb je třeba se začít zmocňovat velmi záhy. Třeba kdybychom doma měli wagnerovské desky, tak bych se utvářel možná jinak. A ještě vsuvka. Pokud dirigent třeba plně nedoceňuje nějakou skladbu, nebo mu není na první našlápnutí blízká, tak je to spíš problém u něj než u toho díla. I když někdo dospěje k názoru, že určité autory nepotřebuje. Třeba John Eliot Gardiner říká, že se mu hnusí Wagner a že to je hudba, která může zcela vypadnout jeho života, ať už jako posluchače nebo dirigenta. Pokud to někdo takhle sezná, mám pro to stoprocentní respekt. Ale myslím, že ve většině ostatních případů musí přijít správné rozlousknutí přístupu a iniciace. Většinou je to přes jiné lidi, kteří proto hoří.

A je nějaký doporučený postup u dirigentů, podobně jako u pěvců, kteří by měli začínat Mozartem a postupovat přes Rossiniho až třeba k Mahlerovi a Wagnerovi. Platí něco podobného i pro dirigenta, nebo se může k vrcholným dílům dostat velmi brzy, pokud k nim má nějaké užší pouto? Brání mu něco?

Ta zodpovědnost panečku! Myslím, že u olbřímích věcí, jako je Wagner, Bruckner nebo Mahler, se hodí začínat později a do profesního života napřed pustit věci o něco jednodušší. 

Takže mladý dirigent nemůže vtisknout Mahlerovi nebo Brucknerovi něco výjimečného jako starší vyzrálý dirigent? Minimálně ale může vzniknout třeba zajímavá nahrávka z hlediska srovnávání…

Může. Ale dost často ne (směje se). Rozhodně bych doporučil, pokud někdo má neodolatelné vnitřní nutkání něco takového dělat a má tu možnost, někdo mu to svěří a dává to smysl, tak ať to dělá. Čím dřív se s takovými díly konfrontuje, tím dřív u něj začne proces dozrávání. Ale čekat, že to napoprvé bude fantastické, to asi nastane jen zřídka. Záleží také na tom, kolik času člověk s takovým titulem stráví. Dozrávat se může i ve skrytu vlastních myšlenek, s partiturou doma, s poslechem nahrávek či návštěvou koncertu. Když tak člověk získá už fakt celkovou zkušenost, tak to může fungovat. A vlastně můžu pálit i do vlastních řad. Když vezmu svůj absolventský koncert, provedl jsem Sukova Azraela, což je také obrovské dílo. Já jsem s ním trávil tolik času, roky, že se pak propojily s jakousi technickou potencí. I tak si ale myslím, že to dnes dělám líp než tehdy. A navíc je safra velký rozdíl dělat něco poprvé a poněkolikáté.

 

55

 

Vy jste teď uprostřed úspěšné kariéry u Bamberský symfoniků. Umíte si vůbec představit, kam vyrazit dál?

Ještě nejsme ani v půlce (usmívá se). Můj kontrakt je do roku 2026, takže ještě mám spoustu času. Otázka kam dál je ale samozřejmě zásadní. Myslím, že bude nejrozumnější čekat, co do života přijde. Jedno vím ale jistě, ten další krok musí být smysluplný, logický a vést dál. A takových cest není jednoduché si představit mnoho. Budu tedy zvědav, co mi život přinese, Ale etapa s Bamberskými je zlomová, zásadní a vždy zůstane. Bude vždy znamenat významné místo v mém životě.

Možná za šest let to bude zase úplně jiný Jakub Hrůša, ale etapa s Bamberskými Vám sedla, že?

Zapíše se hluboko, ano. Celé to spojení dává bytostný smysl a kvalita je vysoká, i ta lidská, což tomu dává bonus. Je to krásná práce a radost tam být.

Co vás čeká kromě Barberských symfoniků?

Teď budu dvakrát dělat Rusalku, v obou případech dost v exkluzivní situaci. Jednak letos v červnu v Amsterodamu s orchestrem Concertgebouw v orchestřišti. Pokud se mi podaří spojit to nejlepší z obou světů, symfonického i divadelního, tak by to mohla být opravdu událost. Navíc mě bude bavit objevovat toto dílo s orchestrem, který ho nikdy nehrál a přitom je jedním z nejlepších orchestrů světa, podle některých dokonce tím vůbec nejlepším. A pak mě čeká Rusalka v Metropolitní opeře v té další sezoně. Co je zatím oblast, kterou bych hodně rád nastoupil a neměl jsem zatím možnost, nikdy jsem nedirigoval žádného Smetanu v opeře a to bych chtěl co nejdříve změnit. Mám ho čím dál raději a lákají mě některé méně často uváděné kusy, jako Dalibor a Dvě vdovy, také Tajemství a pak Hubička, která byla historicky prvním dílem, které jsem kdy v životě dirigoval. Moje iniciace do dirigování tedy vlastně byla polibkem. A co by mě také lákalo a chtěl bych opravdu dirigovat, je Libuše, kterou obdivuji, jen bych ji chtěl dirigovat dobře! To znamená v prostředí, kde nehrozí rutina a polovičaté ztvárnění. Pokud taková příležitost nastane, tak po ní skočím. A těší mě, že i mladší lidi než já Smetanu prožívají podobně, stačí připomenout třeba Adama Plachetku.

Já se ale ještě vrátím k Dvořákovi a sním pomyslně do britského Glyndebourne. Vy jste tam dělal Rusalku vedle mnohých jiných titulů a teď se tam v létě vracíte.

Vracím se tam se Stravinským, se Životem prostopášníka. A Glyndebourne opravdu nemůžeme pominout, už proto že jsem se tam vlastně naučil opernímu řemeslu. Má to svá úskalí, protože tam se dělá opera na tak vysoké úrovni po všech stránkách, hlavně po té hudební, že je pak velmi obtížné se smířit s horší kvalitou. Tam jsem se naučil, jak se dělá opera. Měl jsem jich tam hodně, možná deset, a jsem rád že se tam vracím. Dost dlouho jsem to považoval i za svůj operní domov. Byl jsem tam sice šéfem pouze v sekci On Tour, v té podzimní, ale s festivalem jsem se bytostně sžil a moc se tam těším. A za několik let mě také čeká Wagnerův Lohengrin v Covent Garden.

 

7

 

Když jsme u těch návratů, tak Vás čeká po loňském úspěšném debutu také další hostování u Vídeňských filharmoniků…

Víte, na Vídni, ale také na Berlíně, Amsterodamu, New Yorku, Clevelandu a tak dále mě nejvíc těší dvě věci. Že se před takovými fantastickými orchestry nemusím inscenovat do nějaké pózy, že tam přijdu takový, jaký jsem, bezprostředně a uvolněně, a ty orchestry to ve výsledku oceňují. A pak to, že dnes je většina takto špičkových světových těles spravována demokraticky. První pozvání sice bývá na managementu, ale v drtivé většině pak orchestr hlasuje nebo se jinak vyjadřuje k tomu, jak spolupráci hodnotí a zda v ní chce pokračovat. Takže ten fakt, že dirigent přichází znovu, je opravdovým oceněním jeho práce.

 

---

Povídání Jakuba Hrůši i s jeho osobním výběrem hudby můžete poslouchat také v pořadu Na Návštěvě, kterou vysílá Český rozhlas D-dur v premiéře v sobotu a v neděli dopoledne 25. a 26. ledna mezi 8 a 12 hodinou. Reprízy jsou na programu vždy od následující půlnoci.

Záznam celého pořadu najdete Zde.

 

Foto: Veronika Paroulková, archiv KlasikyPlus  

Veronika Paroulková

Vyrostla v hudebně výtvarné rodině. Vystudovala Právnickou fakultu UK, zpěv na Konzervatoři J. Ježka a soukromě hru na klavír a klarinet. Od 17 let se věnuje moderování a působí za mikrofonem nebo před televizní kamerou bez přestávky dodnes. Pracovala jako moderátorka na Classic FM (dnes Classic Praha), moderátorka zpravodajství v Radiu City, v ČRo Region a Radiožurnálu, poté vedoucí zpravodajství a publicistiky ČRo Region. Připravovala a moderovala pořad Telefonotéka a přenosy koncertů klasické hudby pro ČRo Vltava, publicistický pořad Proti srsti TV Prima, v České televizi pořady Před půlnocí, Před polednem, Studio 6, Politické spektrum, vědecký pořad Milenium a Zprávy ČT 24. V současné době moderuje Magazín Leonardo pro Český rozhlas Plus. Kromě toho psala články o klasické hudbě pro Divadelní noviny a spolupracuje jako moderátorka i s několika festivaly klasické hudby, s ČT ART, s pořadateli koncertů nebo s vědeckými institucemi. Její zálibou je golf a fotografování, ráda cestuje, chodí v přírodě, tančí nebo lyžuje. Jako koníčka má i vaření, kvalitní vína a gastronomii. A kde to jde, potkáte ji s fenkou Westíka pojmenovanou Mimi podle Pucciniho Bohémy, se kterou tvoří nerozlučnou dvojici. Založení portálu KlasikaPlus.cz považuje za zpečetění svého hlubokého vztahu s vážnou hudbou…

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.