„Je to postranní kouzlo jeho úžasných nápěvků mluvy.“
„Stabat mater? Vůči takhle silné hudbě nemůže zůstat žádné citlivé a nezatvrzelé srdce imunní, ať je člověk věřící jako Dvořák, nebo nikoli.“
„Pokud můžu spojit vlastní prožitek s pomocí orchestru, s kterým se chceme tak jako tak už dlouho vidět, navíc ve městě, ve kterém teď jsem, jak bych to neudělal!“
Dirigent Jakub Hrůša se po několika týdnech vrací na přelomu listopadu a prosince ze Spojených států do Evropy. K představením Janáčkovy Jenůfy v Lyrické opeře se v Chicagu nicméně přidal ještě narychlo domluvený záskok za Daniela Barenboima při tamním hostování orchestru Staatskapelle Berlin. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz Jakub Hrůša vypočítává, o kolik dnů se zdrží déle, a jedním dechem dodává, jak moc a proč se ale na koncerty těší. Čas v Americe samozřejmě vedle Janáčkovy opery věnuje i studiu jiných děl, především Smetanovy Libuše, která ho čeká v Roce české hudby 2024. V rozhovoru se vrací k uvedením Dvořákových vokálních děl v Berlíně a v Římě, ke Stabat mater Petra Fialy uvedené v Bamberku, k tomu, co ho čeká jako budoucího hudebního ředitele londýnské Královské opery, a v osobní vzpomínce k odkazu nedávno zesnulého Mirko Škampy, který byl dlouholetý spiritus agens Pražského studentského orchestru. A k Janáčkovi Jakub Hrůša poznamenává, že se mu repliky z jeho jevištních děl vynořují v běžném životě…
Pražské Stavovské divadlo je místem vybraným pro komorní operní inscenaci LouTkáček, hru se zpěvy, novou českou adaptaci díla s vánoční pohádkovou tematikou. Do poloviny prosince je od 30. listopadu připraven víc než tucet představení, po premiéře už mimo večerní termíny, tedy pro školní děti. Dirigent David Švec v podcastu portálu KlasikaPlus.cz hovoří o netypicky znějící veselé hudbě Paula Hindemitha, který jindy – jako pravý příslušník meziválečné avantgardy – dokázal šokovat… Vzpomíná i na další podobné pozitivní dílo hudebního divadla z dvacátých let, Křičkovu operu Bílý pán, hranou před několika lety v Ostravě. Nejprve si však pochvaluje spolupráci s mimem Radimem Vizvárym, v Národním divadle šéfem souboru Laterna magica, který teď LouTkáčka připravil režijně.
„Víc než to! Byl jsem Janáčkovými operami hluboce dotčen, byl jsem unesen, byl jsem do nich vtažen, byl jsem jimi pohnut a fascinován!“
„Je krásné, že Janáček a Lyrická opera mají vztah, který sahá opravdu až k začátkům souboru.“
„V Americe si většina lidí myslí, že v Evropě lze jenom snít o umění a přijímat šeky od měst, vlád a států. Lidé v Evropě si naopak myslí, že donátoři v Americe mají nesmyslné nároky. Ani jedno z toho ale není pravda.“
Generální ředitel Lyrické opery v Chicagu Anthony Freud je původem Brit. Do opery ho poprvé vzali, když mu byly čtyři. Postupně se z toho stala životní vášeň a nakonec i manažerská profese. Má za sebou mimo jiné působení ve Velšské národní opeře, kde se poprvé setkal s Janáčkovou hudbou, a tak není divu, že se bezprostředně po novém chicagském uvedení Její pastorkyně s dirigentem Jakubem Hrůšou v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz právě k Janáčkovi několikrát vrací. Osvětluje však i rozdíly mezi evropským a americkým provozem operních divadel a odlišné modely jejich financování.
„Libuše, obdobně jako Má vlast, provázela naše předky v jedinečných chvílích.“
„K Národnímu divadlu patří nespočet dalších premiérovaných tuzemských operních děl i českých premiér děl zahraničních.“
„Znali se Bedřich Smetana a Antonín Dvořák? Jistěže ano.“
V Praze se 18. listopadu ke 140. výročí otevření Národního divadla uskutečnilo slavnostní představení Smetanovy Libuše. Do inscenace z roku 2018, v režii Jana Buriana, na scéně Daniela Dvořáka a za řízení Roberta Jindry, se zařadili noví představitelé hlavních rolí – mladá slovenská sopranistka Mária Porubčinová jako Libuše a Jiří Brückler jako Přemysl. Dalšími sólisty byli Tamara Morozová, Kateřina Jalovcová, Pavel Švingr a Aleš Jenis, v roli Chrudoše Martin Bárta a jako Štáhlav Aleš Briscein.
„Listopadovou revoluci program oslavil – a události 17. listopadu 1939 připomněl – nápaditě a vkusně.“
„Lukáš Vasilek se svým Pražským filharmonickým sborem při přípravě a Antonio Pappano na pódiu nechali rozeznít širokodeché melodie a rozmyslně vytvářené plochy do pomalu plynoucí naléhavé meditace.“
„Antonio Pappano širokými, jasně akcentovanými gesty dokázal filharmoniky přimět k meznímu nasazení.“
Sir Antonio Pappano je typem interpreta, který se vrhá na pódiu do hudby bezprostředně poté, co vkročí na dirigentský stupínek. Hudbu netvoří nábožně, ale impulzivně, temperament z něj vyzařuje na první pohled, je energický a nesmlouvavý. Pro debut s Českou filharmonií měl za úkol vpředvečer 17. listopadu řídit koncert připsaný státnímu svátku. Svým jménem ho zvýraznil a ozdobil i pro televizní přenos.
„Hudba má líbeznost, esprit, půvab, spád, jednoduchou působivost i přesně vyhmátnutou vtipnost.“
„Lisette Oropesa skvěle a příjemně zpívá. A má nesporný komediální talent, na jevišti řádí, publikum baví i dojímá.“
„Řada dobře odhadnutých a narežírovaných vtípků činí z inscenace to nejzdařilejší možné hudební divadlo – barevné, plastické, odhadnutelně i překvapivě pointované, hravé a zábavné.“
Lyrická opera v Chicagu střídá v listopadu v hracím plánu dva tituly. Vedle inscenace Janáčkovy tragédie Její pastorkyně, jejíž reflexi čtěte pod titulkem Hrůšova lyrická Jenůfa, je tím druhým dílem Dcera pluku od Gaetana Donizettiho. V hlavních rolích operní komedie excelují pěvci Lisette Oropesa a Lawrence Brownlee, dirigentkou mimořádně hravých představení je Speranza Scappucci.
„Jakub Hrůša podtrhuje v symfonickém charakteru partitury tempově i výrazově lyrické momenty.“
„Lise Davidsen dokonale ovládá hlas v širokém spektru od jímavých pianissim po skutečně vypjatá sdělení. Její Jenůfa je dramatičtější, má vznešenost i sebevědomí. Je však uvěřitelná i v intimnějších pasážích.“
„Guthova inscenace takovou sílu nemá, ať už je důvodem režisérova poetika pohybující se trochu jinými, šedivějšími cestami, než kterými jde hudba, nebo scéna, jejíž strohost se typově míjí s expresivní naléhavostí příběhu.“
Lyrická opera v Chicagu se po dlouhé době vrátila k Janáčkově Jenůfě. Koprodukční inscenace režiséra Clause Gutha, hraná už před dvěma lety v londýnské Covent Garden, se stala příležitostí pro americký operní debut Jakuba Hrůši. Návratů k orchestrům ve Spojených státech, včetně Chicago Symphony Orchestra, má za sebou i před sebou řadu, teď mu zbývá po chicagské, druhé největší a nejdůležitější americké operní scéně, už jen Metropolitní opera.
„Jeho archiv je na Juilliard School, mají v tom úžasný pořádek.“
„Doma byla čeština samozřejmostí. A díky prarodičům jsme měli pohádky a české dětství.“
„Když byl doma u klavíru, věděli jsme, že nemůžeme rušit. Ani se u nás nepouštěla hlasitě hudba.“
V Praze se 9. listopadu uzavírá program jedenáctého Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného. Od roku 2013 ho pořádá každý podzim tým festivalu Pražské jaro, aby připomínal světově proslulého českého virtuosa, jehož život ohraničují letopočty 1912 a 1994. Pianistova dcera Véronique Firkusny, žijící v New Yorku, je výkonnou ředitelkou Avery Fisher Artist Program, organizace podporující mladé umělce. Vedle toho pomáhá operním zpěvákům s výslovností češtiny a překládá do angličtiny krásnou literaturu – v poslední době knihy Daniely Hodrové a Kateřiny Tučkové. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz vzpomíná na rodinu, ve které vyrůstala, na návraty do Československa a na otcovu kariéru odehrávající se bez snahy o lacinou popularitu.
„Poznat něco víc o svém hlasu je naprostá nezbytnost.“
„Měl jsem všechny potřebné tóny, zazpíval bych to, ale necítil jsem se dost silný, abych roli dal opravdovou váhu, opravdovou dramatičnost, kterou potřebuje.
„Puccini toho pro můj hlas moc nenapsal. Jednou bych rád dělal Scarpiu…“
Americký basbarytonista Kyle Ketelsen, jehož příjmení prozrazuje severoněmecké předky, je mezinárodně žádaným pěvcem. Jeho nejnovějším úkolem je postava Jochanaana ve Straussově Salome v Hamburské státní opeře, která tam v říjnu otevřela Operní sezónu Arte a hraje se ještě do poloviny listopadu. Pěvec má za sebou také dlouho očekávaný debut v Pařížské opeře jako Don Giovanni a čeká ho návrat v roli Escamilla do Metropolitní opery v nové inscenaci Carmen, která bude živě přenášena do kin. Kyle Ketelsen je absolventem University of Iowa a Indiana University. Žije v Sun Prairie ve státě Wisconsin západně od Michiganského jezera, narodil se o něco jižněji ve městě Clinton ve státě Iowa. Odtamtud není zas tak daleko do kdysi zcela české obce Spilville, kde mezi krajany strávil legendární léto roku 1893 Antonín Dvořák.
„Spontánní reakce diváků… Těžko se jí podaří vyvolat některému z dnešních režisérů a scénografů.“
„Dirigent Carlo Rizzi vedl představení nádherně, zažitě, s nadhledem a současně s obrovskou empatií věnovanou příběhu i pěvcům.“
„Marcello je díky Plachetkovi – hned po ústřední dvojici a před Musettou – opravdu důležitou postavou příběhu.“
Newyorská Metropolitní opera opětovně – pokolikáté už? – obnovila čtyři desítky let starou, ale nadále nadčasovou a ideální inscenaci Pucciniho Bohémy, kterou jako režisér i scénograf vytvořil Franco Zeffirelli. Není to však žádné muzeum – jde o mimořádně přirozeně vyprávěný příběh, neméně přirozeně navázaný na hudbu. Té dává dirigent Carlo Rizzi až překvapivě velkou lyriku. Sobotní představení se spontánně reagujícím publikem ukázalo, že podobná klasika má v repertoáru smysl. A potvrdilo, že do skvělého pěveckého obsazení se v roli Marcella zařadil Adam Plachetka naprosto suverénně.
„Kurzů se za dobu jejich existence zúčastnily tisíce studentů, z nichž vyrostli jak význační profesionální, tak hudebně vzdělaní amatéři.“
„Padesátý ročník kurzů nabídl účastníkům i široké veřejnosti v Litomyšli cyklus devíti komorních koncertů lektorů a hostů.“
„Posledních šestatřicet ročníků byla duší kurzů Eva Štrausová. Zasloužila se o jejich podobu jako místa setkávání, inspirace a kvalitního hudebního i kulturního vzdělávání.“
Setkání přátel komorní hudby a interpretační kurzy Litomyšl 2024 už mají přesný termín. Budou se konat od 8. do 19. července, bezprostředně po skončení festivalu Smetanova Litomyšl. O jejich smyslu, náplni a směřování při rekapitulaci toho, co se podařilo realizovat letos v létě, uvažuje v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz Leoš Čepický, primárius Wihanova kvarteta a vedoucí strunné katedry Hudební a taneční fakulty AMU, jeden z těch, kdo každoročně připravuje litomyšlské kurzy.
„K vrcholné Páleníčkově klavírní tvorbě jsem se prokutala díky třem klavírním koncertům a Concertinu, které jsem točila v roce 2014.“
„Nemohla jsem s ním osobně některé nejasnosti probrat, ale věřím, že mě intuice vedla správným směrem.“
„Janáček jako velký ctitel Dvořáka, Novák se Sukem vynikající studenti z jeho třídy… Páleníček – student skladby ve třídě Nováka – a Ježek ve třídě Suka.“
Pianistku Jitku Čechovou čeká 6. listopadu recitál v pražském koncertním cyklu Hybatelé rezonance. Program sestavila z děl českých autorů, skoro jako kdyby už předjímala Rok české hudby 2024. V něm je před ní mnoho sólových vystoupení se Smetanovou klavírní hudbou, kterou už před lety kompletně natočila, ale bude mít samozřejmě i řadu koncertů se Smetanovým triem, se kterým budou dokonce pro nadcházející rok rezidenčním souborem ve Wigmore Hall v Londýně. Čeští autoři budou podle jejích slov v roce 2024 určitě v převaze. A protože pro listopadový recitál vybírala z tvorby Vítězslava Nováka, Josefa Suka, Leoše Janáčka, Jaroslava Ježka a svého již nežijícího tchána Josefa Páleníčka, je i aktuální rozhovor pro portál KlasikaPlus.cz směřován k tuzemské klavírní literatuře.
„Na Bohuslava Martinů, který se už roky učil francouzsky, zapůsobila při turné orchestru Národní divadla největším dojmem Paříž.“
„Konečně v roce 1923 přišel balet Kdo je na světě nejmocnější. Už ne ´impresionistický´, ale nový, mající podobu rytmické grotesky s rozmarnou hudbou.“
„To, co jsem šel hledat do Francie, to nebyl Debussy.“
Měl pobýt tři měsíce, místo toho však zůstal sedmnáct let. Tak charakterizují životopisy Bohuslava Martinů jeho příjezd do Paříže v polovině října roku 1923, tedy před rovnými sto lety. Stipendium určené na nedlouhé studium skladby u Alberta Roussela se stalo příležitostí a prostředkem k naplnění bytostné touhy vymanit se nejen z tuzemské provinční malosti, ale i z konfrontace s německými a rakouskými kulturními a myšlenkovými vlivy. Martinů se upínal k Francii z obdobných důvodů jako Janáček k Rusku.
„Z erotického a naturalistického dramatu s prvky morbidity je psychologická studie a z temných starověkých kulis je salón, který evokuje operetu.“
„Režisér asi nabízí popírání tradičního vyprávění i kroky proti logice jako provokativní hru, kterou je s ním možné hrát v rámci nového či přímo postmoderního přístupu.“
„Asmik Grigorian si nechává dostatek sil pro imponující závěr, díky němuž publikum po spadnutí opony neobvykle hlasitě zareagovalo, doslova vybuchlo.“
Státní opera v Hamburku nastudovala Straussovu Salome. Za premiérou, která v neděli současně otevřela další operní sezónu televize Arte, stojí dirigent Kent Nagano. Pěvecké obsazení je ideální, ať už jde o Asmik Grigorian v titulní roli, nebo o Johna Daszaka a Kyle Ketelsena, kteří se skvěle uvedli jako Herodes a Jochanaan. Režisér a scénograf Dmitri Tcherniakov ovšem trochu zamíchal tradičními představami o tomto díle. Jeho přeznačení některých momentů je odvážné, v podstatě fungující, ale přesto provokativně kontroverzní.
Hudební oslava výročí vzniku Československa v roce 1918, vzpomínka na pětasedmdesát let ve společném státě a připomínka již plných tří desetiletí samostatnosti obou republik po klidném rozdělení – to byl páteční koncert Slovenské filharmonie v Obecním domě v Praze. Právě tam byl samostatný společný stát Čechů a Slováků před 105 lety vyhlášen. Šéfdirigent Daniel Raiskin prezentoval skladby z našeho společného prostoru, od Hummela a Mozarta přes Dvořáka, Smetanu a Martinů k Moyzesovi, Lehárovi a Gejzovi Dusíkovi.
„Prvními šéfdirigenty byli Václav Talich a Ľudovít Rajter, mimořádné osobnosti, který měly evropský kontext.“
„Zkusili jsme koncem léta na náměstí Svobody uspořádat open air koncert. Přišlo přes pět tisíc lidí!“
„Máme už novou paní ministryni, takže čekáme… Uvidíme, jaký představí program a co všechno bude chtít do kultury přinést. My se na dialog těšíme.“
Vpředvečer výročí vzniku Československa koncertovala 27. října v Obecním domě v Praze Slovenská filharmonie se svým šéfdirigentem Danielem Raiskinem. Její ředitel Marián Turner se při té příležitosti v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz vrací ke vzniku tělesa před čtyřiasedmdesáti lety za zásadní účasti Václava Talicha, charakterizuje sezónu zohledňující Rok české hudby, přibližuje podmínky pro koncertní dění v regionech, dotýká se politiky… a odpovídá také na otázku, jestli se v Bratislavě uvažuje o stavbě moderního koncertního sálu – hypotetické „Dunajské filharmonie“.
„Marián Lejava dával detailní podněty, a to nejen technické, které u tohoto repertoáru mohou převažovat, ale i výrazové.“
„Eva Bublová zahrála Varhanní koncert jako přesně vytvarovanou příležitost k neoposlouchanému muzicírování.“
„Moderní hudba, která je energická a která baví.“
Devatenáctý ročník festivalu Hudební fórum Hradec Králové má tři koncerty, i letos sestavené z českých premiér novějších zahraničních symfonických děl. Dvě byla při prvním večeru americké provenience a dvě asijského původu. Program byl s přirozenou logičností sestaven tak, že vyvrcholil tou nejefektnější, kompozičně virtuózní a posluchačsky poutavou. Filharmonie Hradec Králové s hostujícím slovenským dirigentem Mariánem Lejavou odvedla skvělou práci.
„Tůmova moteta zatím nevyšla tiskem, podobný program připravený z rukopisů má proto pro publikum velkou poznávací hodnotu.“
„Schollovu lahodnému témbru ve vyšších a nejvyšších sférách nechybělo nic podstatného. Právem byl hvězdou večera, právem vyprovokoval vřelý ohlas.“
„Při podobných koncertech primárně nejde o pódiový dojem, ale o hudbu samu. A ta byla díky sólistům a díky robustně plnokrevnému nasazení Romana Válka mimořádně poutavá.“
V kostelech se kdysi při koncertech netleskalo. Dnes je to už jinak – a závěrečný koncert festivalu Lípa Musica v českolipské římskokatolické bazilice Všech svatých provázelo v sobotu večer dokonce hlasité nadšené volání. Důvodem byl nejen program sestavený z hudby Františka Ignáce Tůmy a přítomnost barokního orchestru a sboru Czech Ensemble Baroque, ale na prvním místě hvězdný sólista Andreas Scholl.
„Přes danosti rovných tónů a celkově o něco asketičtějšího výsledku hry dobových nástrojů dostal Beethovenův Egmont vzrušující dynamické poměry a v nich potřebné závažné důrazy.“
„Jedinou symfonii Jana Václava Huga Voříška, Čecha působícího ve Vídni, zesnulého v pouhých čtyřiatřiceti, představili jako opravdu velké dílo mezinárodního repertoáru.“
„Posluchače zvedl Eric Guo ze sedadel právem. Program ovšem zdaleka nekončil. Sólista postupně marnotratně přidával.“
Collegium 1704 s Václavem Luksem otevřelo další sezónu vykročením do devatenáctého století. Vypravilo se ve čtvrtek v pražském Rudolfinu „z Vídně do Varšavy“, tedy od Beethovena a Voříška k Chopinovi. Ještě zajímavější než repertoár byl však sólista. Skvělý jedenadvacetiletý Kanaďan Eric Guo, čerstvý vítěz Chopinovy soutěže na dobové nástroje. Klavírní koncert e moll tak na kopii Pleyelova klavíru z roku 1830 a s adekvátně hrajícím orchestrem zazněl zároveň historicky i aktuálně.
„Zřejmě se očekávalo, že provoz otevře nějaké známější dílo, ale tehdejší hudební ředitel Ted Downes vybral Prokofjevovu operu Vojna a mír se sedmdesáti postavami.“
„Řeč britské královny, v níž zazněla naděje, že bude tato architektura patřit mezi divy světa, sledovalo 300 milionů televizních diváků.“
„Původní rozpočet sedmi milionů australských dolarů se po desetiletém průtahu vyšplhal až na 102 milionů.“
Před padesáti lety, 20. října 1973, otevřela britská královna Alžběta II. budovu Opery v Sydney. Od začátku budování, které se bezprecedentně protáhlo a prodražilo, uplynulo v ten den čtrnáct let, sedm měsíců a osmnáct dnů. Bylo však naprosto jasné, že nevzniklo jen tak ledajaké divadlo, ale jedinečná stavba světového významu, budova pro jedenadvacáté století.
